Zmíněný Ondřej Vaculík určitě umí skvěle štípat dříví. Uvázl mi v paměti text, v kterém to popisuje: řádky voní létem, smolou a vlhkými tříštivými vlákny smrkového dřeva. Práce pro skutečného chlapa, tichá a hluboce uspokojivá exhibice. To vám žádná štípačka nedá! Ano, když je těch špalků pět… ale když je jich padesát… a víc, když je jich na celou zimu… Přiznávám, také jsem kdysi se sekerou… ale dávno jsem skončila v přátelské náruči štípačky. Časy se mění, ze štípání je dnes sportovní disciplína, nedělní slavnost pro diváky, prachatické Slavnosti dřeva a dětem zmrzlinu. Úžasní silní chlapi, náležitě na sebe hrdí, tihle dr. Voštěpové!
Na trávníku před naším domem leží už měsíce vyskládaná hotová přehlídka strojů, přístrojů a nástrojů. Měchadel, brousidel, řezadel, ředidel a natíradel. Neznám ani jejich jména; všechna prý slouží k ulehčení práce; se všemi se to však musí umět. Práce je krásná; komu jde pěkně od ruky, na toho je moc pěkný pohled. Je báječné být šikovný, myslí si stará žena, která mladým mužům může v díle napomoci jen vynášením odpadků. Oni jsou tak skvostní, že si i tu kávu vaří sami. Mravy řemeslníků se změnily a starou ženu to těší: před pětatřiceti lety, když dům přepadli naposled, musila pro všechny vařit a pro všechny vozit pivo. Dnes už by to těžko zvládla. A také by asi nestáli o její kuchyni, dnes mají tito muži vybranější a personifikovanější potřeby: každý jinou alternativní stravu, jiný mix potravinových doplňků, ten k biojogurtu a onen k naprosto superhovězímu burgeru… Co nechutná, skončí v tom pytli na odpadky… Časem neplýtvají, hodnotu zlata pro ně nemá jen proto, že je mnohem cennější: je to čas na život, na jejich vlastní, jedinečný, v němž má právě přiměřená dávka kreativní práce nezastupitelnou hodnotu. Vládne tu harmonická hierarchie, chlap s kolečkem vozí šutry a poslouchá mistra, nad všemi pobíhá velký šéf, architekt a manažer, který dělá navíc úplně všechno, od návrhu po betonáž až k mytí oken. Pružné údy a rychle pracující hlava, to imponuje, to je krása, to je velmi, velmi sexy, stará žena s požitkem přihlíží. Vždycky měla slabost pro ruce virtuosů, pro krásně rychlé a šikovné ruce, které vědí, že to, co dělají, musí být přesně tak, jak to dělají. Z nějakého mystického, ne právě pojmenovatelného, ale zcela evidentního důvodu. Takže vzniká dílo z tvůrčí souhry. Radost.
Tak pozor! Je práce radost? I práce u míchačky? To stojí za úvahu…
Kdysi – už hodně dávno – nám říkali, že manuální práce šlechtí, ale nemysleli to vážně, protože zároveň hrozili a zapřísahali: Uč se! Nebo půjdeš k lopatě! A k tomu jedním dechem slibovali, že lopat už nebude třeba: všechnu dřinu obstarají stroje, roboty, automaty. Protože inženýři to zařídí, dělníci přijdou o práci… a budou jezdit na skateboardu. Byl v tom trošku hokej, ale inženýři se snažili a vymysleli umělou inteligenci. Která teď zřejmě připraví o práci střední třídu. Úředníky, právníky, novináře, grafiky… plánovače, překladatele… učitele… Je to dobře, nebo je to průšvih?
Taková přestavba domu není zrovna ideální forma prázdnin; zážitek to však je.
Příště: Budeme jezdit na skateboardu?
Autor: Olga Walló