Není to poprvé, co Polsko stoupá na vrchol. Možná se jen dávné dějiny mají tendenci opakovat. Stačí se podívat do historie, do 16. a 17. století. Tehdejší Polsko-litevská unie byla jedním z největších a nejmocnějších státních útvarů v Evropě. Její jezdci se proháněli po stepích až k Černému moři a její šlechta se těšila svobodám, o jakých se mohlo západním monarchiím jen zdát. Historické rány, jako bylo trojí dělení Polska a generace Poláků pod cizí nadvládou, sice zemi srazily na kolena, ale nezlomily. Polská houževnatost a národní hrdost se nyní probouzí v plné síle a připomíná, že Polsko má v sobě DNA mocnosti, která se opět dostává ke slovu.
A ekonomika? To je kapitola sama pro sebe! Polsko se může pochlubit neuvěřitelným hospodářským růstem, který přesahuje průměr Evropské unie. Zatímco ostatní se potýkají s problémy, polské hospodářství šlape jako dobře namazaný stroj. Dokonce ani nechvalně proslulá finanční krize let 2008–2009 nepřivedla Polsko do recese. V přepočtu na hlavu se polské HDP za posledních třicet let více než ztrojnásobilo. A nejde jen o levnou pracovní sílu, Varšava se stává centrem inovací, technologií a rozvíjí se v odvětvích s vysokou přidanou hodnotou. S nevídanými investicemi do infrastruktury a strategických průmyslových odvětví se Polsko stává magnetem pro zahraniční investory a důležitým článkem globálních dodavatelských řetězců. Pochopitelně, nic není zadarmo a Polsko je rekordmanem v čerpání fondů Evropské unie. Vláda Donalda Tuska navíc přilila do hospodářství přibližně 21 miliard eur v rámci pocovidové hospodářské pomoci z EU.
Nejviditelnějším znakem polské ambice je však bezesporu skutečně masivní zbrojení. Zatímco Německo teprve opatrně mění svůj postoj ke zbrojení a Francie se drží své role z minulosti, Polsko nakupuje zbraně ve velkém. Tanky, dělostřelectvo, letouny – Polsko se staví do role lídra ve vyzbrojování, pro případ, že by bylo potřeba čelit potenciální hrozbě z východu. O tom svědčí například i výdaje na obranu ve výši 4,12 % HDP, což převyšuje ostatní členy aliance. Polsko dává jasně najevo, že už se nespokojí s rolí pasivního příjemce pomoci, ale hodlá být aktivním a silným garantem stability v celém regionu. A tato hard power se bude jen zvětšovat.
Na druhou stranu je pravdou, že vnitřní politika v Polsku občas připomíná divokou jízdu na horské dráze (stačí se podívat na vztah nově zvoleného prezidenta s polskou vládou), ale přes to všechno panuje shoda na jedné věci: Polsko už se nechce spokojit s druhořadou rolí. Vztahy s EU jsou sice komplikované, ale Polsko si dokáže vyjednat pevné pozice a nenechá si diktovat, co má dělat. Ačkoliv se mění vlády, ambice Poláků zůstává nezměněna. Dělají si nárok na silnější hlas a respekt, který jim podle nich po právu náleží.
Polsko už není jen chudý příbuzný ze severu, ale stává se mocným a sebevědomým partnerem. Pro Českou republiku to znamená jediné – je nutné se na tuto novou realitu adaptovat a aktivně s ní pracovat. Místo abychom se soustředili na historické křivdy, měli bychom hledat způsoby, jak využít polského vzestupu k vlastnímu prospěchu. Vzhledem k tomu, že Polsko se stává nejdůležitějším hráčem ve střední Evropě, je strategické, abychom posílili naše vztahy, ať už v ekonomice, obraně, nebo diplomacii. Není čas na váhání, ale na spolupráci Středoevropanů. Protože, pokud tohle zaspíme, Polsko nás brzy předežene a my zůstaneme stát opodál, jako obyčejní diváci.
Autor: Petr Denk, středoškolský učitel