Hrůzné události před 30 lety nebyly ničím jiným, než vyústěním dlouhodobého napětí panujícího mezi etniky Hutů a Tutsiů, které mělo kořeny v době německé, resp. belgické kolonizace, kdy došlo k oficiální kategorizaci obyvatelstva na základě jejich etnické příslušnosti. Od zisku nezávislosti v roce 1963 se Rwanda stala typickou rozvojovou zemí, v níž si podávaly dveře nejrůznější charity a rozvojové organizace, přičemž s koncem studené války se o Rwandě vědělo v zásadě jen tolik, že je to malý stát kdesi v nitru Afriky, o němž zájem projevovali jen Francouzi a Belgičané. Napětí mezi oběma etniky však postupně gradovalo a po zfingovaném pádu letadla s rwandským a burundským prezidentem nabraly události tak rychlý spád, že v době, kdy ještě neexistoval internet a možnosti zprostředkovávat informace v reálném čase byly závislé na pevných linkách, ve střední Africe ne příliš rozšířených, se zprávy o genocidě dostávaly do světa s notným zpožděním. Navíc bez patřičné pozornosti, protože v roce 1994 převládalo ve světě všeobecné uspokojení z konce studené války a o Afriku neměl zájem vůbec nikdo. Informační šum navíc posilovala skutečnost, že zahraniční novináři ze země utekli z oprávněného strachu o svůj život, protože doslova před jejich zraky došlo k masakru belgických vojáků, kteří čelili naprosto zvrácenému boji s nepříčetnými Hutu, jež skupinu vojáků obléhali v přízemní budově několik hodin. Po jejich masakru zůstala Rwanda ponechána napospas mačetám vraždících Hutů, kteří proti „švábům“, jak Tutsie označovali, používali ty nejhorší možné způsoby násilí.
Třicet let poté je centrum hlavního města Kigali místem, kde se na rozdíl od většiny afrických metropolí nemusíte bát chodit pešky a čistota veřejného prostranství je lepší než v Plzni. Jen si při procházce městem nemůžete být jisti, zda kolem vás neprochází oběť násilí či naopak její pachatel. Hrůzné události připomínají už jen všudypřítomné památníky a fakt, že zeptat se na etnickou příslušnost místních je nejen nezdvořilé, ale hlavně neakceptovatelné a nikdo vám neodpoví, protože etnické dělení bylo zakázáno.
Přes sebou máte prosperující zemi, o kterou se perou čínští a evropští investoři a v níž můžete relativně svobodně rozvíjet své podnikatelské aktivity. Infrastruktura je slušná, svoboda pohybu bez neustálých bezpečnostních kontrol příjemná, měření rychlostí radary umístěnými za palmami trochu otravné a vlastně máte pocit, že jste se ocitli v úplně jiném světě, než který na vás číhá na opačné straně jezera Kivu v DR Kongo. Země je díky tomu v hledáčku i českých podnikatelů, kteří vidí potenciál třeba v prodeji dronů, jejichž prostřednictvím se tady distribuují léky do periferních oblastí.
Rwanda se po 30 letech stala příkladem země, která se dokázala poučit z vlastních chyb a dělá vše proto, aby je neopakovala. Cenou za to je, že prezident Kagame je svého druhu autoritář vládnoucí pevnou rukou. Nehodnoťme však politický systém středoafrické země naší optikou, která nemá zkušenost s událostmi, které se tady dotkly skutečně každé rodiny. A pokud budete chtít proniknout do událostí starých 30 let trochu více, pusťte si film Hotel Rwanda.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.