Jak je ten Nový svět mladý, napadlo mne. Pár set let, to nic není. Oč dávněji tu jsou doma, tady na lesnatém ostrově v ústí Hudsonu! Trošku se to tu v poslední době změnilo, ale veverky frajerky vědí, že tu jsou doma a nedají se vyhnat.
Za město, do hor jménem Catskills (zvaných též Židovské Alpy) se vine silnice, podél ní stojí v řadě jelínci sika a se zájmem koukají na projíždějicí auta. Je to jejich zem a sláva bohu, zatím vydrželi víc než Indiáni a víc než bizoni. Mezi chatami bungalovů se proplétají skunci, ochotni kdykoli příšerně páchnout, na jezerech se v nekonečných hejnech shromažďují šedivé kanadské husy.
Je to pro mne nečekaný úhel pohledu, nutí krabatit čelo a krčit nos. Přivolává mou dětskou četbu: Cestičkami zvěře chodívali hrdinové Setonových povídek; připadalo mi to magické. (Ernst Thompson Seton, 1860-1946, americký spisovatel, svou tvorbou silně ovlivnil český skauting).
V Evropě už to běžné není, je to starý světadíl, přelidněný, skrz na skrz přeoraný, s krajinou civilizovanou až do únavy, s nekonečnými vrstvami archeologických vykopávek na jihu a s přemírou petroglyfů na severu.
Teprve když jsem se přestěhovala z Prahy na Šumavu, na hranici pásma (pustý prostor podél hranic, kam byl před listopadem 1989 zakázán vstup prostým smrtelníkům, opak schengenského prostoru), setkala jsem se s cestičkami zvěře; vydávat se po nich bylo nádherně hravé a vzrušující. Záhy jsem zjistila, že to jsou přirozené a užitečné spojnice tou uměle zpustlou krajinou, v níž asfaltové cesty vedly od kasáren na střelnici nebo mířily po můstcích (předimenzovaných, aby unesly tank) kamsi přes potůčky, aby náhle končily kolmo na pruh oranice, provázející plot z ostnatého drátu a ubíhající vlevo a vpravo do nevidím…
Podobně jako mí drazí kamarádi z dětství, trapeři z okolí Velkých jezer (traper, americký lovec kožešinové zvěře, historické označení) jsem rychle přišla na to, že jen blázen by se prodíral nazdařbůh houštinami, když spárkatá zvěř (lovní přežvýkavci z řádu sudokopytníků a prase divoké, tedy zvěř vysoká a zvěř černá neboli rytířská) nám rozměry i vahou zhruba odpovídá a cestičky, které si razí krajinou, jsou v daném terénu vždy nejschůdnější možné.
Zdejší srnci, daňci, jeleni jsou totiž rozumní a šetří silami; kde mohou, vděčně použijí trasu člověkem již proraženou (dřevařskou cestu, třeba); neštrapicírují se (dříve běžné hovorové sloveso pro nadbytečnou, pošetilou snahu nebo námahu) nadarmo, zkrátka neholdují sportu v žádné podobě. Pohyb je pro ně prostředek jak dospět k cíli, nikoli účel o sobě, milují luxus, klídek, pohodlí. Jsou jako my. I učenliví jsou stejně obtížně jako my… pomalinku, v řádu generací.
Od stříhání drátů u nás už uplynulo pětatřicet let. Byla to vzrušující historická událost; probíhala na jaře 1990, dobové záznamy stojí za zhlédnutí: Vojáci pohraniční stráže ozbrojení štípačkami na nich likvidují zátarasy, které čtyřicet let střežili; dohlížející důstojníci, kteří se k tomu vyjadřují na kamery, mají korektní a ustrnulé tváře, svědčící o vnitřním zmatku – změna je zřejmě pro ně příliš náhlá. Ti, kteří znají cesty zvěře, tehdy vyprávěli, jak jeleni váhají, zda jít či nejít přes čáru, kterou tak dlouho nesměli překročit, i když jim už fyzicky nic nepřekáží. Bránilo jim v tom však cosi neviditelného, skoro jako těm, kdo dnes stále váhají přijmout euro.
V době prudkých změn se ovšem mění i chování zvěře. Na té spárkaté je to dobře patrné: v poslední době rezignovala, přestala se nás bát. Když v zimě vyhlédnu z okna, hledí na mne srnka nebo bachyně. Když vyjdu ze dveří, neutíká, jen odchází s jakýmsi mentálním pokrčením ramen. Totéž, jedu-li lesem. Aut už je prostě moc, nelze se děsit každého zvlášť! Panická ataka zabíjí, běh vysiluje, srnka před mými reflektory přechází silničku zvolna, s pohrdavou ladností.
Ráda jsem chodila cestičkami zvěře. Dosud jimi chodím, ale stále s větším ostychem, jako bych se sápala do cizího obýváku. Zabrali jsme jim už skoro všechen prostor, ustoupit není kam, leda si zvyknout jako veverky na Manhattanu, o kterých se ani nemluví, kterých si nikdo nevšímá. Žij a nech žít (maxima, která stojí za rozbor). Zvěř si na nás zvyká. Zvykneme si i my na zvířata? Naučíme se je vnímat a respektovat jako blízké tvory? Naučíme se vzájemně respektovat? V tom hlučném výbušném čase prudkých změn?
Autor: Olga Walló