Totiž poprvé má v čele ministerstva životního prostředí stanout člověk, jenž na základě programu Motoristé sobě hodlá ochraně přírody poněkud, jak se říká, zatrhnout tipec. Petr Macinka ještě ani nebyl jmenován, a už má v plánu například zrušit Chráněnou krajinnou oblast Soutok na jihu Moravy, která vznikla teprve nedávno na základě odborných posudků, analýz a dlouhodobých poznatků. Macinka výsledek té náročné práce chce bohorovně zhatit jediným škrtem. Slouží zájmům motoristů, kteří povětšině ochranu přírody s pravidly, jak se v ní chovat a jak s ní nakládat, považují za omezování osobní, a zvláště pak motoristické svobody. On i ten jejich onen, jehož jméno netřeba vyslovovat, již před časem, před volbami, kdy chtěl býti toliko ministrem životního prostředí a ještě nebažil po ministerstvu zahraničí, se netajil potřebou omezit, redukovat mnohá pravidla a normy ochrany přírody, která prý jen činí zbytečné zátarasy a administrativní obtíže při živelném budování dálnic, moderní ch silničních tahů a další motoristické infrastruktury. Leckomu to ani nevadí, k budoucnosti nemá ohled, protože v žádnou nevěří. Ovšem věřit v budoucnost je úděl člověka. A mít o ni starost je naše poslání i smysl života.
V minulosti se vskutku stávalo, že v čele těchto dvou ministerstev byli politici chabého výkonu a přílišné loajality, kteří se u svých chlebodárců ani neodvážili obhajovat vyšší rozpočty pro svůj resort. Úslužně se klaněli ministrovi financí i předsedovi vlády s vděčností, že tam mohou sedět s nimi.
Až nyní se na životní prostředí chystá někdo, kdo ví, co tam bude děla: hodlá mu programově škodit. A k tomu mu stačilo pouhých asi tři sta osmdesát tisíc voličských hlasů, za což pykat s přírodou budeme všichni. Proč? Možná každý druhý člověk by byl pro toto ministerstvo vhodnější než právě Macinka. Raději bych tam viděl třebas i Karlose Vémolu, který touhu státně škodit přírodě určitě nemá. Nenechme se nyní mýlit Macinkovými slovy, jimiž se snaží životnímu prostředí poněkud vlichotit. Je třeba sledovat různá prohlášení Motoristů v širších souvislostech. (Nepíšu přímo proti Macinkovi jako takovému, ale s životním prostředím vskutku nemá nic společného. Studoval politologii a mezinárodní vztahy – nebyl by nakonec on vhodnějším kandidátem na ministra zahraničí než onen, jehož jméno nevyslovuji? To když už taková dělba resortů musí být?)
Vstupní branou na životní prostředí by měla být alespoň premisa, že Zelená dohoda může přírodě více prospět, než jí – tedy nám, neboť jsme její součástí - uškodit. Petr Macinka – asi v nějakém slabomyslném žertu – prohlásil, že po jeho převzetí ministerstva „poteče zelená krev“. Takový výrok bych připisoval spíše onomu, jehož jménu nevyslovuji.
Budeme si připomínat slavný 17. listopad 1989. K pádu totalitního režimu tehdy výrazně přispěli ekologové a přírodovědci, kteří věcně dokládali nedozírné škody na životním prostředí, nedostatečnou a neudržitelnou ochranu přírody vinou bezohledného vztahu státní moci k ní. Tehdy to bylo živé téma. V čele životního prostředí stanuly osobnosti se silným vztahem k přírodě a náležitou erudicí: Josef Vavroušek, Bedřich Moldan, Ivan Dejmal … Ostatně také přírodovědce Bedřicha Moldana, dnes devadesátiletého, mrzí naše stále zřetelnější distance od Zelené dohody.
Motoristé na životním prostředí pro mě znamenají jakousi „ malou normalizaci“, kdy řečeno metaforou se ochráncům přírody, ekologům a přírodovědcům pozvolna začne ubírat kyslík. A to ve prospěch bezuzdné svobody spalovacích motorů.
Autor: Ondřej Vaculík