Zpětně nevím, zda bych měl odvahu jít do toho znovu, říká házenkář Tomáš Piroch

Zveřejněno v Sport
Od - středa, 2. únor 2022 17:45
Zpětně nevím, zda bych měl odvahu jít do toho znovu, říká házenkář Tomáš Piroch Foto: se souhlasem T. Pirocha

Pro fanoušky bylo jeho jméno trochu neznámou. Ale po lednovém mistrovství Evropy na Slovensku si už házenkář Tomáše Piroch skvělými výkony hlasitě řekl o pozornost. Jednadvacetiletý plzeňský odchovanec si ve třech utkáních připsal deset branek, pětkrát se trefil v závěrečném utkání základní skupiny do sítě vicemistrů světa ze Švédska. Bohužel, cenná remíza 27:27 Čechům k postupu nestačila, scházel jediný gól. „Určitě se nemáme za co stydět. Ale všichni jsme byli moc zklamaní, chybělo opravdu málo,“ litoval Piroch, ryšavá levoruká spojka.

Narodil se ve Francii, kde končil kariéru jeho otec Jiří, rovněž výborný házenkář. Školu už vychodil v Plzni, hrál za místní Talent, ale v šestnácti letech se vydal do německého Melsungenu. Poté působil i ve Švýcarsku, loni v létě pak přestoupil do US Créteil, klubu na předměstí Paříže. Kruh se uzavřel.

Vrátil jste se do známých míst. To vám vyhovuje?
Bylo to pro mě něco speciálního. Furt jsem měl v hlavě těch sedm let, kdy jsem ve Francii vyrůstal. Jsou to krásné vzpomínky. Takže jsem cítil, že se vlastně vracím domů, ta doba je znát. Prostředí i mentalita mi vyhovují.

Váš o pět let starší bratr Jiří je fotbalistou, momentálně působí v druholigové Dukle Praha. Házená, kterou máte v rodině mu neučarovala?
Nikdo nás nenutil. Mohli jsme se sami rozhodnout, co chceme dělat. Brácha si vybral fotbal, já šel dobrovolně v tátových stopách. Ale fotbalový míč mi úplně nepřekáží, v dětství jsem si zahrál i nějaké turnaje. Ale fotbal je snazší na obyčejné hraní než házená.

Po návratu do Česka měl váš házenkářský růst v Plzni pod palcem otec, který je trenérem. Ale v šestnácti letech jste se zase vydal do světa. Dala vám akademie v německém Melsungenu hodně?
Asi ano, hodně mi to pomohlo. Nejen sportovně, ale musel jsem se postarat sám o sebe. naučit se vařit, uklízet si sám, žít tam bez rodiny. Nakoukl jsem navíc do bundesligy, nejlepší soutěže světa. Premiéra byla neskutečná! Zahrál jsem si necelou minutu, ale přesto to bylo skvělé. Jen být v té hale, prožít to... Navíc proti Flensburgu.

Z Německa jste se ovšem přesunul na dva roky do švýcarského Luzernu. Tam jste dostal víc prostoru?
Přece jen, v Melsungenu je obrovský tlak a mladí kluci se velmi těžko prosazují. Pak jsem přišel do Luzernu a okamžitě hrál. Dřív se neumisťoval na vysokých příčkách, hned v mé první sezoně ve Švýcarsku jsme ale skončili třetí, což byl pro klub velký úspěch.

Zdá se, že kočovný život vám vyhovuje?
Jsem rád, že mi házená umožní poznat jinou kulturu, naučit se různé jazyky. V šestnácti jsem odešel do zahraničí a musel jsem se postarat se sám o sebe. Ale neříkám, že to bylo lehké. Když si to zpětně vybavím, nevím, jestli bych měl odvahu jít do toho znova.

Když jste loni zamířil do Francie, hned vám naskočil i jazyk?
Nejdřív to přebila němčina, ale tak po měsíci jsem si vzpomněl na všechno. Dá se říct, že už normálně komunikuji. Samozřejmě, ještě to není úplně perfektní, ale za půl roku, za rok to už bude v pořádku. Německy se domluvím, anglicky také plynně. Tak teď ještě doladit francouzštinu.

Ve francouzské lize už jste si zahrál i proti vašemu velkému vzoru, makedonské legendě Kirilu Lazarovovi. Jaké to bylo?
Moc si toho vážím. Hraje v Nantes, pro mě to byl další splněný sen. Levák, střelec od pánaboha, osobnost. Takového hráče na světě jen tak nenajdete.

Mistrovství Evropy byl další splněný sen. Navíc se mluví o tom, že český tým má před sebou velkou budoucnost.
Vždycky jsem se chtěl dostat na takovou akci, byl jsem nadšený. Snažil jsem se být připravený a odvést maximum. Potenciál v týmu určitě je, mladých kluků je v něm hodně. A tím, co jsme předvedli v Bratislavě, jsme se zavázali k tomu, abychom tak šlapali i dál.