V první lavici můžete často narazit na elfa. Tihle studenti září. Mají často samé jedničky, excelové tabulky s termíny testů a hlavy plné plánů na tři vysoké školy. V odborné literatuře se jim říká výkonově orientovaní. Motivuje je úspěch, známky, uznání. Jsou jako elfové od Tolkiena: elegantní, efektivní a občas trochu odtržení od reality. Ale pozor, jejich perfekcionismus může být křehký jako jejich nálada před testem. Jedna trojka a bortí se jim svět.
Dále jsou tu trpaslíci z klanu pragmatiků. Trpaslíci neradi plýtvají silou. Učí se, když vědí proč. Jsou to prakticky zaměření studenti. Nepíšou sloh, protože to "učitel chce", ale když zjistí, že jim to pomůže napsat žádost o práci, začnou se ptát na čárky. Nečekejte emoce, čekejte efektivitu. Nesnášejí „učíme se, protože je to v osnovách“. Chtějí vědět, k čemu to je. A když to ví, jsou silní, vytrvalí a spolehliví. Jen potřebují pořádné kladivo, tedy smysluplný úkol.
Pak tu máme Čaroděje z rodu Hledačů. Tihle studenti neřeší známky. Mají v tašce knihu od Shakespeara psanou v originále a poslouchají podcast o kvantové fyzice. Jsou vnitřně motivovaní, baví je poznání samotné. Pro učitele dar i trochu past. Umí klást zapeklité otázky, na které neexistují jednoznačné odpovědi, a snadno ztratí zájem, když látka sklouzne k memorování. Jsou to čarodějové. Neřídí se osnovami (pardon, školním vzdělávacím programem), ale hvězdami. Když je necháte hledat, přinesou vám poklady. Ale když je přinutíte biflovat, zmizí v mlze.
Hobity z kraje Komfortu najdete obvykle v lavicích v zadní části třídy. Hobiti mají své tempo. A pokud možno co nejpomalejší, lázeňské. Nechtějí války, reformy, stres. Chtějí pohodlí, jistotu a to, že to celé „nějak přečkají“. Pedagogové je označují jako defenzivně orientované. Neučí se z vnitřní motivace, ale protože „se to zkrátka musí“. Jejich hlavní kouzlo? Neurazit, nevyčnívat a přežít. Pokud jim ale nabídnete klidný, bezpečný prostor a trochu zájmu, překvapí vás tím, že se dokážou opravdu rozvinout. Jen to bude chtít víc než testy a tabulky. A samozřejmě, hodně času.
A pak je tu drak. Ten nejspíš dorazil pozdě, hlučně, s pocitem, že pravidla jsou volitelné dobrodružství. Výkon střídavý: někdy neudělá vůbec nic, jindy napíše esej, která by rozplakala i Kafku. Učitelé nad ním lomí rukama, zatímco on jen zívne a vrátí se do své jeskyně... totiž kapuce.
Škola je plná postav z různých světů: hrdinů, mudrců, tichých pozorovatelů i nepochopených draků. A přesto k nim často přistupujeme stejně. Měříme je jedním pravítkem, nutíme je projít tou samou zkouškou ohněm, tím samým testem a čekáme stejné výsledky. Ale co kdybychom místo toho začali hledat, co dělá každého z nich výjimečným? Co kdybychom konečně pochopili, že výuka není pásová výroba uniformních občanů, ale dobrodružná výprava? Možná by pak škola přestala být bojištěm a stala se tím, čím má být: místem, kde se každý může rozvíjet a růst.
Školství musí konečně uznat, že každý student je jiná postava, jiný příběh, jiný svět. Nemusí z nich být všichni alchymisté s titulem z Univerzity Karlovy. Stačí, když jim vytvoříme prostředí, ve kterém jejich jedinečnost nebude překážkou, ale výhodou. Protože i ve fantasy platí: k družině patří jak kouzelník, tak hraničář, trpaslík i bard. A kdo to nechápe, ať si zkusí vést výpravu s dvaceti kopiemi Froda. Hodně štěstí.
Autor: Petr Denk, středoškolský učitel