Olga Waló: Setkání s básníkem Jiřím Žáčkem

Zveřejněno v Názory a komentáře
Od - středa, 4. červen 2025 08:00
Olga Waló: Setkání s básníkem Jiřím Žáčkem Ilustrační foto. Zdroj: Pexels

Bylo to milé shledání, navíc v datu, snadném k zapamatování: 22/5/25. Konalo se na adrese Praha 1, Na Florenci 3, v prostředí architektonicky povzbudivém, v samém středu Prahy, dobře dostupném MHD; v atriu hned zleva od vchodu se otvírá příjemně bezbariérový vstup do Dolního sálu, který PENu na podobné příležitosti laskavě propůjčuje Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR.

PEN zde nalezl přívětivé místo k nově založené tradici setkávání pořádaných na počest svých jednotlivých členů, kteří se v daném roce dožívají životního jubilea. Přicházejí staří přátelé, dávní ctitelé/elky, děti, vnuci a také studenti a prostě zvědavci. Režie pořadu už je na oslavencích samých, tradičně se podává víno, atmosféra bývá – zatím bez výjimky – kultivovaně vlídná, a bývá plno, někdy i nabito.

Tento podvečer patřil známému jménu, osmdesáti let se dožívá (ovšem až na podzim, PEN pracuje s předstihem) básník Jiří Žáček. Je to ten vysoký modrooký tichý muž uprostřed za předsednickým stolem. Jeho poezii znám, ale obličej jsem si k ní dosud, přiznávám, vybavit nedokázala. Vítá nás jeho vrstevník, kterému bych málem osmdesát taky neřekla: Lubomír Brožek, publicista, překladatel a básník. V sofistikovaném úvodu, plném respektu k příteli, cituje Wittgensteina i Heideggera… a pak přechází k vlastní formulaci tak výstižné a trefné, že se mi zaryla do hlavy, ač doslovně ji citovat nedokážu: Díky jeho poezii pro děti ho znala už batolata…která vyrůstala na jeho milostné poezii… kterou už znají i jejich děti … dnes i vnuci… kterému zůstávají věrni vrstevníci. Ač, jak známo, více lidí patrně poezii píše, než čte, tvoří Jiří Žáček mosty mezi generacemi. Známý a milovaný, zřejmě nejpopulárnější český žijící básník. Tolik co do obsahu, ovšem Lubomír Brožek to, na rozdíl ode mne, umí podat vtipně, s vystavěnou pointou, publikum se pochvalně směje, atmosféra se dojatě houpá a slova se ujímá muž po Žáčkově pravici, kytarista Slávek Janoušek, básníkův dvorní skladatel, který komponuje a zpívá písně na jeho texty. Už celá desetiletí, vyšla tři alba, vyjde čtvrté…

Básník se usmívá vlídně a skromně, slova se ujímá ta decentní dáma úplně vpravo: Blanka Hejtmánková, řečená Plzeňská ikona, básníkova dvorní recitátorka. Čte z jeho veršů střízlivě, kultivovanou vervou a ví, o čem. Žáčkova milostná poezie! Poslouchá se pěkně, je – jen zdánlivě – prostá, rýmovaná (a tedy přístupná, naše starodávné rytmické ucho má prostě rýmy rádo), prozrazuje muže, který má rád ženy, je schopen rozechvěných vibrací ve stopách Šrámka, toho před ním milovaného, i odstupu a humoru. Funguje to, vždycky to zabere. Ty verše si po zhudebnění volají a od toho je tu Sláva Janoušek. Co přečetla Blanka Hejtmánková, on nyní zpívá s kytarou. A naopak. Vzniká pěkný kontrast, dialog pohledů, je to interpretačně zábavné.

Mezitím se uspěchaně probojovala z pražské podvečerní dopravy vysoká, elegantní a mladá Veronika Baštová, ředitelka nakladatelství Šulc – Švarc, básníkova dvorní nakladatelka. Vleče kufr básníkových děl a chvatně je rozkládá na stolku v pozadí.

A už je čas na květiny a dojímavá přání. Knihy ze stolku mizí. Je skvostné, když básník má čtenáře. Je skvostné být milován.

Byl to hezký podvečer. A stojí za Zhlédnutí! Zájemcům stačí kliknout na adresu https://youtu.be/…u8M , kde naleznou záznam.

Autor: Olga Waló