PEN zde nalezl přívětivé místo k nově založené tradici setkávání pořádaných na počest svých jednotlivých členů, kteří se v daném roce dožívají životního jubilea. Přicházejí staří přátelé, dávní ctitelé/elky, děti, vnuci a také studenti a prostě zvědavci. Režie pořadu už je na oslavencích samých, tradičně se podává víno, atmosféra bývá – zatím bez výjimky – kultivovaně vlídná, a bývá plno, někdy i nabito.
Tento podvečer patřil známému jménu, osmdesáti let se dožívá (ovšem až na podzim, PEN pracuje s předstihem) básník Jiří Žáček. Je to ten vysoký modrooký tichý muž uprostřed za předsednickým stolem. Jeho poezii znám, ale obličej jsem si k ní dosud, přiznávám, vybavit nedokázala. Vítá nás jeho vrstevník, kterému bych málem osmdesát taky neřekla: Lubomír Brožek, publicista, překladatel a básník. V sofistikovaném úvodu, plném respektu k příteli, cituje Wittgensteina i Heideggera… a pak přechází k vlastní formulaci tak výstižné a trefné, že se mi zaryla do hlavy, ač doslovně ji citovat nedokážu: Díky jeho poezii pro děti ho znala už batolata…která vyrůstala na jeho milostné poezii… kterou už znají i jejich děti … dnes i vnuci… kterému zůstávají věrni vrstevníci. Ač, jak známo, více lidí patrně poezii píše, než čte, tvoří Jiří Žáček mosty mezi generacemi. Známý a milovaný, zřejmě nejpopulárnější český žijící básník. Tolik co do obsahu, ovšem Lubomír Brožek to, na rozdíl ode mne, umí podat vtipně, s vystavěnou pointou, publikum se pochvalně směje, atmosféra se dojatě houpá a slova se ujímá muž po Žáčkově pravici, kytarista Slávek Janoušek, básníkův dvorní skladatel, který komponuje a zpívá písně na jeho texty. Už celá desetiletí, vyšla tři alba, vyjde čtvrté…
Básník se usmívá vlídně a skromně, slova se ujímá ta decentní dáma úplně vpravo: Blanka Hejtmánková, řečená Plzeňská ikona, básníkova dvorní recitátorka. Čte z jeho veršů střízlivě, kultivovanou vervou a ví, o čem. Žáčkova milostná poezie! Poslouchá se pěkně, je – jen zdánlivě – prostá, rýmovaná (a tedy přístupná, naše starodávné rytmické ucho má prostě rýmy rádo), prozrazuje muže, který má rád ženy, je schopen rozechvěných vibrací ve stopách Šrámka, toho před ním milovaného, i odstupu a humoru. Funguje to, vždycky to zabere. Ty verše si po zhudebnění volají a od toho je tu Sláva Janoušek. Co přečetla Blanka Hejtmánková, on nyní zpívá s kytarou. A naopak. Vzniká pěkný kontrast, dialog pohledů, je to interpretačně zábavné.
Mezitím se uspěchaně probojovala z pražské podvečerní dopravy vysoká, elegantní a mladá Veronika Baštová, ředitelka nakladatelství Šulc – Švarc, básníkova dvorní nakladatelka. Vleče kufr básníkových děl a chvatně je rozkládá na stolku v pozadí.
A už je čas na květiny a dojímavá přání. Knihy ze stolku mizí. Je skvostné, když básník má čtenáře. Je skvostné být milován.
Byl to hezký podvečer. A stojí za Zhlédnutí! Zájemcům stačí kliknout na adresu https://youtu.be/…u8M , kde naleznou záznam.
Autor: Olga Waló