Pro nalezení odpovědi je potřeba se podívat nikoli tři nebo čtyři rok nazpět, ale spíše o dvacet let nazpět – v letech 2006 až 2010 došlo v Česku k něčemu, co je tradičně nazýváno „baby boom“ neboli „dětský rozmach“. I přes tento cizojazyčný název nejde o nic jiného, než že se v těchto letech rodilo v Česku významně více dětí než v letech předcházejících. Tyto „dětské vlny“ začaly postupně způsobovat politickému vedení republiky problémy – započalo to nedostatkem míst pro děti ve školkách a dětských či obdobných skupinách, posléze se problém přelil do nedostatku míst na školách základních a již tři roky žije Česko každý květen tragédií v podobě tisíců školáků bez střední školy. Ptáte se, jak je to možné? Inu, nikdo z předchozích představitelů státu nevěnoval pozornost demografickým datům a nezačal svůj „rajón“ (ať už v podobě města, kraje či celé země) připravovat na to, co muselo zákonitě přijít, neboť narozené děti se nemohly jen tak někam ztratit, zatoulat či zmizet z povrchu země. Ne, už v letech 2006 – 2010 bylo nade vší pochybnost jasné, že tento školsko-kapacitní problém přijde, pokud se nezačnou rychle činit nutné kroky – tj. navyšování školských kapacit na všech úrovních systému. Kroky se neučinily a výsledky této nečinnosti nyní již několik let sledujeme v přímém přenosu. Politici se bohužel vždy jenom diví „kde se tolik dětí vzalo“. Odborníci léta věděli, co se na Česko valí, ale nebyli vyslyšeni. Nechci být prorokem špatných zpráv, ale obávám se, že podobný problém nás čeká za 3-5 let, kdy se silné populační ročníky dostanou do věku nástupu na vysoké školy.
Co dělají politici nyní? Chodí s křížkem po funuse – připravují projekty na rozšiřování předškolního, základního i středního vzdělávání, ale činí tak v době, kdy se výsledky těchto jejich snah budou míjet účinkem, neb populační vlna již těmito fázemi stihla projít. Vystavěné školky, dětské skupiny a nové středoškolské prostory tak budou k dispozici ve chvíli, kdy do vzdělávací soustavy začnou přicházet populačně slabě (a zanedlouho velmi slabé) ročníky. A tak nás bohužel za pár let čekají debaty, co s poloprázdnými školkami a školami a současně řešit, jak rychle navýšit kapacity vysokých škol.
Je opravdu tak těžké plánovat v souladu s přesnými daty, která má stát poměrně rychle k dispozici? Kde leží pověstný zakopaný pes – je problém v práci s daty nebo v jejich interpretaci? Nebo je snad potíž v převedení teorie do praxe? Ať už je příčinou cokoli, je třeba básnicky řečeno znovu chytit tolik potřebný nový a svěží vítr do plachet, než se loď roztříští o skaliska či uvázne na souši.
Autor: Matyáš Novák, student GFK Plzeň