Z nedávné analýzy Pedagogické fakulty UK pro ministerstvo školství vyplývá, že do roku 2035 nám může chybět až 10 000 kvalifikovaných učitelů. Slovy: deset tisíc! To není jen nějaký nevinný výkyv v personální křivce. To je jako kdyby se zčistajasna vypařili všichni učitelé z Libereckého a Karlovarského kraje zároveň. Nezapomeňme podtrhnout, že více než třetina současných učitelů je starší 55 let a bude zcela logicky odcházet do zaslouženého důchodu, máme zaděláno na učitelské vakuum, které by nezaplnil ani oddíl superhrdinů s magisterským titulem.
Aby toho nebylo málo, podmínky pro doplňující pedagogické studium se zpřísňují. Studijní skupiny se tenčí, cena roste, byrokracie bují. Výsledek? Nadšení uchazeči o pedagogické minimum si to po zjištění detailů rozmyslí a raději prodávají elektrokoloběžky nebo píší reklamní slogany na sociální sítě. Nekvalifikovaný učitel sice může ve škole učit tři roky, ale pokud si do té doby nedoplní vzdělání, následuje rozloučení ve sborovně a: „Děkujeme, na shledanou.“
Ministerstvo školství si sice objednává u univerzit více absolventů pedagogických oborů, ale otázkou zůstává, kolik z nich skutečně skončí za katedrou. Mnozí volí spíše kariéru v soukromém sektoru. A kdo se jim může divit, když učitelský plat často nevydá ani na hypotéku v okresním městě? Představa, že se ideály nabažený absolvent dobrovolně vydá na frontovou linii školní reality, kde kromě tabulí a žáků čelí i přebujelé administrativě, rozčíleným rodičům a nízké společenské prestiži, je v dnešní době poněkud optimistická. Považme, co všechno od učitele očekáváme: vstřícný přístup za každých okolností, pedagogickou obratnost, psychologický um, brilantní znalosti ve vyučovaném předmětu, administrativní i manažerské dovednosti. To nejsou nízká očekávání.
Ano, teoreticky se nabízí nouzový scénář pro nedostatek pedagogů: školy bez učitelů, zato s technologiemi. Interaktivní tabule, pracovní listy, výuková videa, testy na kliknutí a pedagogický dozor, kterému se říká „asistent“, „koordinátor“ nebo prostě „ochotný brigádník“. Učitelé by v tomto modelu pendlovali mezi školami jako ambulantní specialisté, kteří se občas zastaví, aby vysvětlili obtížnější látku. Ale přiznejme si to: pokud tohle nazýváme vzděláváním, pak je instantní polévka gurmánským zážitkem.
Ne, vážení přátelé, skutečným řešením je obroda učitelské profese. Začněme u pedagogických fakult. Učme budoucí učitele inspirativně, moderně, kvalitně. Dostaňme na „pajdy“ ty nejlepší akademiky, kteří sami zažehují jiskru poznání. A hlavně: dejme učitelům prestiž, respekt a finance, které odpovídají jejich klíčové roli ve společnosti. Protože v sázce není nic menšího než vzdělanost budoucí generace. Tu nám žádná aplikace nenahradí.
Autor: Petr Denk, středoškolský učitel