Západoafrické Mali bylo historicky součástí francouzské západní Afriky, přičemž jeho severní oblasti byly dlouhodobě vystaveny tlaku Tuaregů, obývajících odnepaměti nekonečnou Saharu. Jejich signifikantní vzezření včetně zahalování tváře v případě mužů, a naopak odhalené obličeje žen, zdůrazňování modré barvy, jenž je k vidění jak na šátcích, tak vratech či oknech a schopnost ovládat pouštní obchodní cesty je vždy odlišovaly od ostatních obyvatel regionu. Nespokojenost Tuaregů s jejich postavením v rámci Mali vedl k nárůstu nepokojů, které kolem roku 2012 vyeskalovaly ve vyhlášení nezávislosti provincie/státu Azawad v severní části země. Rostoucí počet násilných útoků vedených ve jménu islámu způsobilo krizi celé země, na níž vláda v Bamako reagovala pozváním západních zemí s žádostí o zajištění vnitropolitické stability. Symbolem tuarežského odporu se stalo Timbuktu, město uprostřed pouště, skrze které vede jedna z klíčových obchodních křižovatek a jež se díky jedinečné architektuře dostalo na seznam dědictví UNESCO. Jeho návštěva je dnes prakticky nemožná a vlastně nevíme, co z unikátního odkazu o místě, kde se Afrika poprvé setkala s islámem, zůstalo.
Působení západních vojáků přineslo do zemi relativní stabilitu, byť severní oblasti se v zásadě nikdy nepodařilo dostat plně pod kontrolu už kvůli obrovské geografické, a tedy i logistické odlehlosti, která fakticky znemožnila definitivně islamisty porazit. Do vojenského působení v zemi byla aktivně zapojena také Česká republika, která v jeden čas měla svěřeno i velení celé mise, což měla podpořit také nově otevřená česká ambasáda, první svého druhu v celém regionu Sahelu. Situace se dramaticky změnila v letech 2020 a 2021, kdy vláda Mali dospěla k závěru, že situaci zvládne sama a všechny západní hráče, včetně zástupců českého zastupitelského úřadu, ze země vyhostila.
Protože v mezinárodních vztazích platí základní poučka, že mocenské vakuum nikdy nezůstane nevyplněno, nabídli nově vzniklé vládě Mali „pomocnou ruku“ Wagnerovci, neboli převážně ruští žoldáci, působící v té době již ve
Středoafrické republice. V čele soukromé vojenské skupiny byl oligarcha Prigožin, který si díky vlastnictví restaurací a blízkému vztahu s prezidentem vysloužil přezdívku „Putinův šéfkuchař“. Ačkoliv Kreml vazbu na Wagnerovce (jejich zakladatel Dmitrij Utkin s oblibou poslouchal skladatele R. Wagnera, od čehož je odvozena přezdívka celé skupiny) vždy popíral, fakticky vykonávali/jí její členové pokyny Moskvy a sloužili/í jako nástroj její zahraniční politiky tam, kam přímý vliv Kremlu nedosáhne. Tento docela levný prostředek pro naplňování ruských zájmů se ukázal (a ukazuje) jako velice efektivní, což je jistě dáno jak tím, že její členové jsou zpravidla bývalí vězni, tak absencí jakékoliv ideologie. Pracují pro toho, kdo platí a plní určené rozkazy. V tomto případě vojenská junta v Mali tvrdila, že pomoci Wagnerovců je třeba v boji proti islamistům na severu země. Cíl se naplnit v zásadě donedávna dařilo, protože junta z Bamako postupně ovládla klíčová města v zemi a z Ruska udělala svého klíčového spojence. Byť se Wagnerovci nedočkali oslavného sousoší, jež můžeme obdivovat ve Středoafrické republice, vytvořili si v Mali bezpečnou základnu pro průnik do okolních zemí jako jsou Burkina Faso a Niger. Z majitele cateringové společnosti Prigožina se rázem stala postava, jíž se obávala řada afrických zemí (a současně řada zemí k ní vzhlížela s obdivem).
Veřejné oznámení malijské vlády o ukončení spolupráce s Wagnerovci mohlo na chvíli vyvolat dojem, že se smráká nad ruským vlivem v zemi s obrovskými (byť nevyužitými) zásobami zlata, železné rudy, uranu, lithia a soli. Opak je však pravdou, neboť prohlášení o konci Wagnerovců, jejichž počet byl odhadován na 1-2 tisíce mužů, doprovází konstatování, že v zemi nadále budou působit Africa Corps. A ty nejsou tvořeny nikým jiným, než ze zhruba 80 % bývalými Wagnerovci, kteří po pitoreskní smrti svých otců zakladatelů v roce 2023 vytvořili zmíněnou formaci. Její zástupci v reakci na prohlášení vlády v Bamako potvrdili, že zůstávají v zemi a vlastně jejich činnost bude ještě významnější, protože na rozdíl od Wagnerovců jsou Africa Corps přímo podřízeny ruskému ministerstvu obrany. Zatímco tedy Wagnerovci byli (a jejich zbytky) jsou klasickými nájemnými zabijáky, o jejichž počínání rozhodovali soukromé osoby (jež se rozkmotřili s Putinem a následně umřeli při letecké nehodě), Africa Corps jsou poněkud sofistikovanější s pevnější vazbou na oficiální struktury. Jejich aktivity méně připomínají Ramba a více se orientují na výcvik a školení místního personálu. Zatímco Wagnerovci šli do první linie za peníze (odhady hovoří o částce 10 milionu USD měsíčně za poskytnuté služby), které jim dala vláda a kdo přežil, ten si je užil, Africa Corps jsou o něco více zaměření na budování zázemí a místních kapacit, pochopitelně však zcela v režii Ruska. Kolik „dobré ruské služby“ budou rozpočet Mali stát zatím není jasné, ale těžko si myslet, že budou zdarma. Je paradoxem, že o ukončení spolupráce informovala malijská vláda jen pár dní poté, co na třech místech v zemi proběhly smrtelné útoky džihádistů, které jasně ukázaly, že ovládnutí klíčových měst bylo jen iluzí.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
