Nabízí se palčivá otázka: kdy přesně se tato noblesní disciplína, kdysi dávno doména diplomacie a racionální debaty, kde byly předkládány relevantní argumenty, proměnila v laciný spektákl? Možná to začalo v Itálii u Berlusconiho, který vyměnil večerní zprávy za vlastní, takřka neustále běžící show. A u nás? U nás to možná odstartovalo, když se politika přesunula na sociální sítě.
Facebook, Instagram, TikTok. Obecně sociální sítě k trendu showmanizace politiky přilily kanystry benzínu. Dnešní moderní český politik už obvykle nepřednese seriózní projev, on streamuje z tiskové konference či dokonce ze své vířivky. Neargumentuje logickými fakty, ale tweetuje úderné bonmoty, které často nemají s realitou nic moc společného. Opozici už nemusíte porazit v seriózní volbě programů, musíte ji zesměšnit ve 30vteřinovém videu s titulky a trapnou hudbičkou, sdíleném tisíci „internetových bojovníků“. A voliči? Těm se otevírá nový virtuální prostor. Jejich část zuřivě lajkuje, sdílí a v komentářích soutěží o nejvíc sarkastický vtípek nebo nejúdernější meme, občas trefně upozorňující na podstatu problému, jindy zas zcela ignorujíc fakta. Online prostor v diskusích připomíná jakési ukřičené tržiště názorů.
A přesto – nebo právě proto – mají ti nejvýraznější političtí performéři rekordní sledovanost a podporu. Je to, jako byste sledovali Big Brother, jen s mnohem zásadnějšími dopady na chod státu a životy nás všech. Věřili byste, že státní rozpočet se dá prezentovat jako unboxing video s překvapením pro voliče? Nebo že vleklá vládní krize, ohrožující stabilitu země, může být vnímána jako napínavý cliffhanger ze seriálu, jehož další díl netrpělivě vyhlížíme? Ano, to se reálně děje.
A tady se dostáváme k zásadnímu a alarmujícímu bodu: k vzestupu postfaktické doby. V tomto prostředí přestává záležet na ověřitelných faktech, datech a expertních názorech. Důležitější je, jak se u sdělení cítíme, jak silně rezonuje s emocemi, předsudky a přesvědčením cílové skupiny. Pokud politik prohlásí očividný nesmysl, ale udělá to dostatečně sebevědomě a populisticky, spousta lidí mu uvěří, protože to potvrzuje jejich již existující názory. Existuje něco jako pravda? Nebo jde o čistě subjektivní záležitost? Mystifikace se šíří jako vir a ověřování faktů je čím dál častěji vnímáno jako útok na „svobodný názor“ oponentů.
Jakmile se politika změní v reality show, hrozí nám, že přestaneme rozlišovat mezi skutečně důležitým a jen hlasitým či zábavným. Když ministr pózuje před foťákem na koncertu, vypadá to „lidově“ a přináší to body, ale rozpad státní správy pod jeho vedením, rostoucí zadlužení nebo chybějící dlouhodobá vize už jaksi do kamery nepatří a je čím dál snadnější to zamést pod koberec. Přebít problém něčím vizuálně atraktivním, možná bizarním. A tím se dostáváme k jádru pudla: nechceme přece, aby se náš demokratický systém, pilíř naší svobody, změnil v hlasování o tom, kdo má nejdivnější účes, nejvtipnější hlášku nebo kdo nejlépe ovládá sociální sítě a marketing.
Politika může a měla by být v jistém smyslu poutavá a přístupná. Ale nesmí se stát fraškou, ve které se ztrácí realita a faktická podstata. Možná je načase vládě i opozici připomenout, že v politice jde o odpovědnost, o řešení skutečných problémů a budování lepší budoucnosti. A pokud už musí být politika reality show, tak ať je to alespoň reality show s pointou, se smyslem a bez scénáře napsaného algoritmem z Instagramu, který preferuje senzaci před pravdou. Je na nás, voličích, abychom rozpoznali, co je skutečná státnická práce a co jen prázdné divadlo pro kamery. Volby se blíží.
Autor: Petr Denk, středoškolský učitel