Historie Zanzibaru nabízí fantastickou exkurzi do kolonizace jednoho z uzlových bodů světové obchodu s otroky, jež byla v zásadě prvním krokem na cestě k moderní globalizaci. Podobně jako celé východní či svahilské pobřeží Afriky byl i Zanzibar nejdříve obsazen Portugalci, aby je na sklonku 17. století vystřídali Arabové (Ománci), jejichž říše s postupem času úspěšně upadala do té míry, že se úřadující sultán rozhodl přesunout své hlavní města právě na Zanzibar ve snaze kontrolovat zdejší obchod (mj. s otroky) a tím odvrátit rozpad své vlastní říše. Zatímco nejstaršího syna nechal doma v Maskatu, sám se přesunul do dnešního Stone Town, kde si postavil haciendu a začal dohlížet na obchodování s otroky, kteří na ostrov přicházeli z pevniny. Právě zapojení arabských obchodníků a místních (rozuměj afrických) předáků do nahánění obyvatel žijících hluboko ve vnitrozemí patří k bolestivým, ovšem stále opomíjeným kapitolám ostrovní historie, o které se v Muzeu otroctví nedozvíte. Naopak vám řeknou, že právě sultán vyhnal Evropany a tím místní osvobodil, což nejspíše souvisí s rozšířením islámu, který se na ostrově udržel, což dobře dokládají všudypřítomné mešity. S vírou to ale zase nepřehání, takže pivo sežene v kdejaké hospodě. Ománský sultán měl největšího nepřítele v Britech, kteří postupně vymezovali námořní hranice, za kterými se obchod s otroky nemohl odehrávat, a protože právě Britové ovládali světové moře, měl sultán postupem času smůlu a musel se vrátit zpět na Arabský poloostrov. Naproti tomu Britové pochopili, že ovládnutí ostrova ležícího takřka přesně na rovníku přináší strategickou výhodu pro cesty do Indie, takže po dohodě s Německem, které vyhlásilo kolonii nad Tanganikou neboli dnešní kontinentální Tanzanií, se sféry vlivu na východním pobřeží ustálily a Zanzibar byl britský protektorát. Po prohře Německa v 1. světové válce přešla Tanganika pod správu Británie, načež v roce 1963 získal ostrov nezávislost a rok nato se sjednotil s Tanganikou, čímž vznikla dnešní Tanzanie. Etymologicky dává tedy název téměř 70 milionové země najevo, že je spojením dvou dříve odděleně se vyvíjejících územní, což se do značné míry projevuje až do současnosti, byť proto, aby to člověk mohl vidět a vnímat, musí pobývat nějaký čas uprostřed největší východoafrické země mezi Kilimandžárem, Serengeti a jezerem Tanganika.
Ostrovní ráj ležící jen pár stupňů pod rovníkem zpopularizovala pandemie, která podle nejvyšších tanzanských představitelů v zemi prostě nebyla. Tehdejší prezident oznámil, že covid v zemi nebyl a jednoduše přestaly být vedeny statistiky, které by kohokoliv znervózňovaly. Odvážné rozhodnutí přineslo své ovoce – Zanzibar se stal nově domovem těch, kteří byli nuceni opustit Bali, Thajsko či Kostariku, což podpořilo růst ekonomiky, založené vyloženě na turismu. Škoda jen, že prezident země, kde covid nebyl, zemřel na covid. Na jeho místo nastoupila paní prezidentová, která se narodila mj. právě na Zanzibaru a mnozí do ní vkládali naděje spojené právě s jejím pohlavím, neboť obsazení nejvyššího úřadu v převážně muslimské a rurální zemi ženou není standardem. Zda se naděje naplnily, uvidíme v říjnu, kdy proběhnou volby, nicméně z pozorování prezidentské kolony v ulicích Zanzibar City lze říct, že podporu má. Kolik z ní si zaplatila, by byla spekulace.
Dnes se služby podílí největší částí na HDP země, přičemž pokud měl člověk možnost procestovat více míst Afriky, neubrání se srovnání, z něhož země pyšnící se nejvyšší horou Afriky, nevychází nejlépe. Vlastně je to takový africký průměr. Konečně na Zanzibaru to můžete zažít na vlastní kůži. Platby kartou možné jsou, ale preferována je hotovost, ideálně dolary, přičemž nic neprokazuje lépe nedůvěru ve vlastní ekonomiku než snaha vyhnout se vlastní měně. Kromě toho jsou platební transakce zatíženy 5% poplatkem, ale ne všude, takže pokud je majitel podniku Evropan, bude šance zaplatit třeba skrze QR kód a Revolut. Vy ušetříte, obchodník optimalizuje a stát, který je skrznaskrz prolezlý korupcí a příživnictvím aspoň na chvíli prohraje. Klasickým příkladem je policie, která má ambici vás jako řidiče kontrolovat a vymýšlet si nejrůznější dopravní předsudky ve snaze dostat z vás … dolary. I ti, co vám auto půjčují, vás varují, že policii se zásadně nic neplatí, protože je zkorumpovaná. Podobným příkladem stavu, kdy stát bohatne, ovšem samotná populace se rozhodně nemá o tolik lépe, než jak tomu nasvědčují sebevědomé statistiky o více jak 5% hospodářském růstu, je třeba výstup na Kilimandžáro či vstup do národního parku Serengeti. Chcete-li zvládnout střechu světa, zaplatíte kolem 2 500 USD, k čemuž si musíte přičíst několik stovek dolarů pro nosiče, kteří z těch 2 500 nemají nic. Dokonce nemají ani vybavení, které si těžko shání sami. Důvod? Chcete zdolat turistickou atrakci a vláda vybírá poplatky, nikoliv však proto, aby bránila overturismu, ale především aby vydělala co nejvíc na tom, že na kopec polezete nejspíš jen jednou a máte si to dobře pamatovat. Na ty, kteří na kopec lezou opakovaně a musí nějak život své rodiny, nikdo příliš nemyslí, což pochopíte okamžitě, když s těmi kluky budete mluvit a zjistíte, že boty a bundy jim nechali turisti.
Na Zanzibaru to není jiné, což je patrné v okamžiku, kdy zjistíte, že na bílých plážích zhruba co 10 metrů na vás číhá jeden až x Masajů, kteří ve vás mají vzbudit pocit, že právě jejich prostřednictvím můžete na vlastní kůži poznat život jako z Bílé Masajky. Můžete, protože právě to je sem z pevniny přivedlo. Masajové totiž na Zanzibaru nejsou původními obyvateli a na místo vzdálené jen kousek od největšího tanzanského přístavu Dar es Salaam je přivedla čistě obchodní příležitosti vycházející ze západní – až ikonizované představy o Masajích coby ztepilých mužích, s výraznou muskulaturou a jedinečnými schopnosti válečníků. Ve chvíli, kdy uvidíte kluka se slunečními brýlemi a mobilem v ruce znejistíte, ale protože máte před očima fotky z Instagramu, kde Masaj tančí při západu slunce, nepochybujete. Faktem však je, že Masajové považují svůj beach life za svou práci, ke které používají mobil jako jiní a oči si chrání brýlemi, protože to je módní doplněk. Chcete-li zažít skutečné Masaje, musíte se vydat hluboko do tanzanského vnitrozemí, kde narazíte na poněkud nepříjemné lidi, kteří vás – pokud vás neznají a nejstarší z kmene nepovolí váš vstup do vesnice – odmítnout přijmout a dají vám jasně najevo, že o návštěvu nestojí. Masaj bude mít na sobě červenou deku (zvanou šuka) a kolem pasu mačetu s palicí, na jejímž konci bude nenápadná špička, se kterou umí bouchnout tak silně, že hyeně rozrazí lebku. Nabídne vám krev ze zabité kozy, což mladík na pláži v Paje nebo Nungwi na východě země rád odmítne. Pokud tedy uvidíte fotky, při kterých Masajové přihlížejí zanzibarské svatbě, je to zhruba stejné jako byste si na svatbu v Domažlicích pozvali lidi ve valašských krojích. V Japonsku by si nejspíš řekli, že to všem moc sluší a že v Česku chodí lidé na rodinné akce ve slušivém archaickém oblečení.
Fantastická laguna kolem ostrova v kombinaci s pískem a zelenými palmami vytváří skvělé podmínky pro všechny, kteří chtějí mít z dovolené pěkné fotky, takže Instagramových spotů je na Zanzibaru víc než dost. V podstatě můžete dovolenou strávit tím, že budete jezdit místo od místa a fotit se, což mnozí skutečně dělají, takže řada míst je vlastně ztracená, protože se stojí fronta na fotku. Současně v řadě ohledů je Zanzibar skutečně takový jako velká část Afriky, a tedy sonda do života běžných lidí přináší možnost pochopit, jak jedinečný kontinent to je.
Zanzibar má všechno, co by ostrovní ráj mít měl, jen bohatství, které sem turisté přivážejí (a návštěva není zrovna levná) nekončí úplně u lidí. Současně panuje trochu pokřivené vnímání toho, kde se v Evropě bohatství bere, takže často platí úvaha, že běloch rovná se boháč s povinností podělit se. Dětem, které vám řeknou, že mají hlad a řeknou si o peníze, se vyhnete jedině, pokud nevytáhnete paty z hotelu, nicméně jejich počínání je často výsledkem práce jejich rodičů. Pokud by ostrov mohl trochu více těžit ze své polohy i blízkosti pobřežního obrovského přístavu, měl by vyhráno a třeba by mohl konkurovat i Seychlelám či Mauriciu, které se pyšní tím, že se jedná o nejlépe fungující africké státy.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.