Rozvoj tovární výroby, zejména textilního průmyslu, se projevil dalším rozrůstáním Aše, kde mezi lety 1869 a 1910 vzrostl počet obyvatel z 9 405 na 21 880. Za pouhých 40 let se počet Ašanů tedy víc než zdvojnásobil. Stavěly se školy, nový kostel pro občany katolického vyznání, nová nemocnice, vodovod, plynárna, městské lázně, elektrárna, jatka, široké silnice.
Městu se v této době podle všeho skutečně dařilo, na rozdíl od počátku 19. století, kdy obrovský požár v roce 1814 postihl podstatnou část městyse, včetně radnice a zámečku na Mikulášském vrchu. Zaznamenán je i hladomor o tři roky později.
Jiným dějinným zlomem bylo po skončení 2. světové války vystěhování původního německého obyvatelstva, které reemigranti nedokázali nahradit, a počet obyvatel Aše klesl z 24 tisíc v roce 1938 na méně než 10 tisíc v roce 1951 (bráno podle práva 19. století zpět na úroveň městysu). Neobsazené domy rychle chátraly a musely být zbořeny. Odhaduje se, že v průběhu 20 let od konce 2. světové války bylo v Aši demolováno na 60 % staveb. Toto bylo zase období úpadku, které vnímáme dodnes, při pohledu na město bez klasického náměstí, s vybouraným centrem a nahodilou panelákovou zástavbou. Mnozí si kvůli tomu „německou“ éru Aše nepřiměřeně idealizují.
"My Ašané, většinou potomci dosídlenců, si vztah ke svému městu, kvůli tomu, že jsme místem bez tradic, které bychom si pravidelně připomínali, dodnes hledáme. I o tom bylo slavení koncerty, výstavami a upomínkovými předměty oněch 150 posledních let ve více než sedmisetleté historii nejzápadnějšího koutu republiky," doplnil Milan Vrbata, tiskový mluvčí Městského úřadu v Aši.
PR