Uvědomil jsem si, jaké mám štěstí, že dělám tuhle práci, neskrývá biker Martin Stošek

Zveřejněno v Atraktivní zprávy
Od - středa, 15. červenec 2020 14:49

Vyrůstal v Blatné, loni na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích dokončil bakalářské studium v oboru fyzioterapie. Pak už zamířil na západ Čech, kde našel nový domov. Martin Stošek, v současnosti jeden z nejlepších českých bikerů, žije s přítelkyní v Plzni, v nedalekém Chotíkově navíc bydlí jeho bratr Viktor, rovněž cyklista.

"K Plzni jsem měl vždycky dobrý vztah. A dařilo se mi tady i při závodech," říká šestadvacetiletý Stošek, jezdec stáje Vitalo Future Cycling. Stále je úřadujícím českým šampionem v maratonu na horských kolech, ve sbírce má i bronz z akademického mistrovství Evropy. Letos v březnu se měl zúčastnit kultovního závodu dvojic v Jihoafrické republice Cape Epic, jenže ten byl kvůli koronavirové pandemii zrušen. Cyklisté, stejně jako další sportovci, pak čekali na opožděný start sezony. I ten Stoškovi vyšel. Triumfoval při nabitém maratonu v Sázavě před polovinou června a následně i v úvodním dílu seriálu závodů horských kol Kolo pro život Orlík Tour.

Ulevilo se vám, když se závodní sezona konečně rozběhla? Když se podívám zpětně, docela to uteklo. Ta doba bez závodů nebyla až tak dlouhá a myslím, že sportovně to nikomu z nás moc neuškodilo. Ale jsou tady samozřejmě velké ekonomické dopady. Já mohu jen poděkovat svému týmu, že mě v téhle situaci podržel a že můžu pokračovat. Neberu to jako samozřejmost a chci zbývající část sezony odjet slušně.

Dlouho jste mohli jen trénovat. Byla chvíle, kdy vám cyklistika šla na nervy? Já nevím... Já byl spíš nastavený tak, že jsem si uvědomil, jaké mám štěstí, že mohu dělat tuhle práci. Člověk v té době četl a sledoval zprávy a poznal řadu daleko horších příběhů. Uvědomil jsem si, že jet na kolo s čistou hlavou je dar a štěstí. Užíval jsem si každý trénink, žádná krize nepřišla. Nikdy mě nenapadlo, že bych měl zanevřít na cyklistiku. Naopak, jsem vděčný, že jsem na tom byl pořád lépe, než lidi ve spoustě jiných odvětvích.

Přesto, když se objevilo světlo na konci tunelu a konečně se mohlo závodit, byla to úleva? Velká. V březnu, kdy měla sezona začínat, jsme se prakticky vrátili k tréninkovému procesu někam do období Vánoc. Tedy do období přípravy. Museli jsme změnit trénink v tom, že jsme nemohli ladit na konkrétní termín a plánovaný závod. Ale byl tam přece jen výhled, že v červnu nebo červenci se sezona rozjede. To je pořád lepší, než netušit nic. Jak se pak začaly rýsovat nějaké starty, pro nás to bylo obrovské nakopnutí a motivace. Navíc byl čas zapracovat na nějakých rezervách, myslím, že se mi to docela povedlo.

Řada cyklistů si trénink zpestřovala různými výzvami. Zasáhlo to i vás? S kamarády jsme objeli dvakrát něco přes 200 kilometrů, což ale není žádný velký zázrak, když jsem pak viděl přehled, co kdo zvládl. Výzvou pro mě ale byly závody na trenažéru, to byla nová zkušenost. Ukázalo se, že i přes řadu chyb jde o docela dobrou alternativu jak z tréninkového, tak i závodního hlediska. Trenažér nás udržel v pozornosti.

Bral jste tyhle virtuální závody vážně? Ano. Chtěl jsem se porovnat s klukama a věděl jsem, že když mě čeká hodina bolesti, tak chci také zajet nějaký výsledek. Mít tam pod sebou louži potu a nebýt nikde vidět, to mi přišlo škoda. Snažil jsem se podat vždycky maximum.

Jaké máte cíle pro zbývající část sezony? Kvůli zdravotní indispozici mi nevyšel start na Českém poháru v cross country ve Městě Touškově, což mě moc mrzí. Ale závodní program bude hlavně maratonský, hlavním cílem je na konci července obhájit titul mistra republiky. Prioritou jsou maratony, ale na přelomu září a října bych si ještě rád odskočil ke cross country a startoval na Světovém poháru v Novém Městě na Moravě.