Přináší titul šlechtice nějaké výhody?
Je to tu spíše takové složitější. Ono to souvisí s řadou věcí. Jedna věc je, že je to takové nezvyklé po té době komunismu. Společnost je moc rovnostářsky nastavena. Důležité je spíše to, zda ty rodiny si na tom zakládají a drží ten odkaz dál. Mnoho rodin se svoje zvyky a tradice snaží udržovat i přes to, že žijeme v republikovém zřízení. Netýká se to pouze jmen, ale je to i o té zodpovědnosti a slušnosti – tedy věcí, které se k tomu váží historicky.
Ve vaší rodině jste tradici obnovil vy, nebo jste ji převzal? Váš otec v minulosti odkoupil zpět některé pozemky a statky vašeho rodu. Navázala tradice už tam?
U nás to v podstatě nikdy nepřestalo existovat. Problém byl v tom, že například můj děda neměl žádnou možnost se k tomu hlásit za doby totality. Když jsem byl malý kluk, tak vždy vyndal takový velký kufr, ve kterém měl historické listiny, rodokmeny, fotografie a podobně. Pak mi vyprávěl, co jak bylo, jací byli naši předci a kdo se nachází na jednotlivých fotografiích. Potom vše vrátil do kufru a řekl mi, ať o tom nikde nemluvím. Já jsem o tom samozřejmě jako kluk kamarádům vyprávěl. Podstata byla v tom, že on se snažil předávat tyto důležité věci v rámci rodiny dál. Jinou možnost v tom systému neměl. Dbal na to, aby můj otec i já jsme měli informace a odkaz v nás žil dál.
Když se řekne slovo rytíř – jde o dobývání nových území pro svůj rod, nebo spíše o rytířskost, galantnost a péči o potřebné?
Je to rozhodně o té galantnosti. Většina rytířských řádů, které působí po celém světě, primárně cílí na dělání charity. Je to tím, že tito lidé dříve ochraňovali například křesťanskou víru a samozřejmě poskytovali pomoc potřebným. Nikdo jiný to totiž nedělal. Je možné říci, že i když vyválčili nějakou kořist, tak ji stejně směřovali k potřebným. Když nebyla válka, tak byly řády částečně spolufinancovány panovníkem, který měl zájem na tom, aby uskupení fungovala. Dnes už ve většině států nemohou plnit vojenskou úlohu, protože státy mají vlastní armády. Rytířským řádům tedy zůstala oblast charity. Když nemáte příjem, tak je ale problematické něco vyčleňovat. U nás, když jsme v 90. letech rytířské řády vracely do Česka, jsme to dělali tak, že jsme na se rozhodovali na zasedání. Společně jsme se dohodli a ty finance jsme tedy vynaložili sami.
Co se potom změnilo?
Po roce 2000 se u nás začaly objevovat charitativní organizace. Cítil jsem úlevu, že už na to nejsme sami. Tyto organizace ale nefungují tak jako my, dělají tu charitu jinak. My jsme se složili a ty peníze někam poslali. Charity dělají spíše veřejné sbírky, přičemž část jde na jejich režii – tedy platy a auta.
Ne každá charitativní organizace ale funguje tímto stylem. Některé veškeré peníze, které vyberou, posílají dál.
To je samozřejmě pravda. Ale jsou tu i ty organizace, u kterých pak zjišťuji, že je to vlastně dobře fungující firma, ale ta podstata té charity tam není. Takové společnosti přijímají peníze od lidí a dále je přerozdělují. Takže mě mrzí, že se objevily takové společnosti, které to pojetí charity trochu změnily.
Jak to vypadá dnes? Musíte chodit do práce, nebo vám stačí, že jste ze šlechtického rodu?
Samozřejmě musím chodit do práce. Některé rody totiž nedostaly zpátky své majetky. Když se podíváme na to, kolik zde bylo šlechtických rodů v roce 1918, tak se dostaneme na číslo převyšující 2 800. V té době měl každý ten rod, několik linií, větší počet příslušníků. Všechny rody tady něco vlastnily – některé více, některé méně. Ty majetky se potom vrátily jen pár desítkám rodů – to jsou ty, o kterých se i po roce 1990 stále mluví. Naše rodina například zpátky žádné majetky nedostala.
Zajímá vás více? Podívejte se na celý rozhovor zde.