Radek Novák: Švarcsystém, nebo špatně nastavený systém?

Když se v Česku mluví o švarcsystému, debata má zpravidla poměrně jednoduchý scénář. Zaměstnanec pracující na IČO místo klasického pracovního poměru je problém, zaměstnavatel obchází pravidla a stát přichází o peníze.

Argument zní na první pohled logicky: člověk pracující jako OSVČ využívá nemocnice, silnice, školy, policii a další veřejné služby stejně jako zaměstnanec, ale na daních a pojistném může odvádět podstatně méně.

A tak se objevuje označení „černý pasažér“.

Jenže co když se na celý problém díváme ze špatné strany?

Proč je v České republice tak drahé zaměstnávat člověka legálně a standardně na hlavní pracovní poměr?

A proč stát vytvořil systém, ve kterém mohou dva lidé vykonávající ekonomicky velmi podobnou práci odvádět státu dramaticky rozdílné částky?

Rozdíl skutečně existuje

Není přesné obecně tvrdit, že každá OSVČ odvádí pětkrát méně než zaměstnanec. Rozdíl závisí na příjmu, nákladech, výdajových paušálech a zvoleném daňovém režimu.

Přesto je rozdíl významný. Studie PAQ Research a RILSA ukazuje, že zaměstnanci typicky čelí průměrnému daňovému a odvodovému zatížení kolem 36 až 41 procent, zatímco u hlavních OSVČ vychází průměr přibližně na 22 procent. U některých vysokopříjmových OSVČ s nízkými skutečnými náklady může být rozdíl podstatně větší.

A právě tady začíná skutečný problém.

Kolik vlastně stojí zaměstnanec?

Když zaměstnavatel nabídne člověku hrubou mzdu, rozhodně to není částka, kterou pracovní místo firmu skutečně stojí.

V roce 2026 odvádí zaměstnanec na sociálním pojištění 7,1 procenta svého vyměřovacího základu. Zaměstnavatel k tomu za běžného zaměstnance přidává dalších 24,8 procenta. Vedle toho existuje zdravotní pojištění a daň z příjmů.

Z pohledu zaměstnavatele je tedy skutečný náklad na pracovní místo výrazně vyšší než mzda napsaná v pracovní smlouvě.

A tady vzniká paradox.

Stát na jedné straně říká: zaměstnávejte lidi standardně. Poskytujte jim pracovněprávní ochranu, dovolenou, náhrady při nemoci, řešte BOZP, administrativu, evidenci pracovní doby a nesete za ně celou řadu dalších povinností.

Současně ale právě tuto formu práce zatěžuje vysokými odvody.

Pak vedle sebe mohou stát dvě firmy.

Jedna zaměstnává lidi na HPP, plní všechny povinnosti zaměstnavatele a odvádí státu příslušné odvody.

Druhá nakupuje obdobnou práci prostřednictvím faktur od OSVČ.

A její náklad může být za určitých okolností výrazně nižší.

Není tedy náš systém nastaven tak, že ekonomicky znevýhodňuje právě toho podnikatele, který vytváří standardní pracovní místa?

OSVČ přece nese podnikatelské riziko

Nejčastější odpověď zní, že OSVČ je v jiné situaci.

Podnikatel nemá jistotu zaměstnání, placenou dovolenou, odstupné ani další ochranu zaměstnance. Musí si hledat zakázky, může přijít o zákazníka a jeho příjem není garantovaný.

U skutečného podnikatele je to nepochybně pravda.

Jenže právě u lidí pracujících v režimu, který se blíží švarcsystému, je otázkou, nakolik tento argument ještě odpovídá ekonomické realitě.

Český pracovní trh se dlouhodobě pohybuje při velmi nízké nezaměstnanosti. Podle ČSÚ činila obecná míra nezaměstnanosti v červenci 2026 pouze 3,4 procenta a míra zaměstnanosti lidí ve věku 15 až 64 let dosahovala 75,6 procenta.

V řadě profesí dnes není hlavním problémem nedostatek práce. Problémem je nedostatek lidí.

Schopný řemeslník, technik, IT specialista, grafik, obchodník nebo jiný odborník pracující na IČO proto nemusí čelit zdaleka tak dramatickému riziku ztráty příjmů, jaké si tradičně pod pojmem podnikatelské riziko představujeme.

Samozřejmě to neplatí pro každou profesi, každý region ani každou fázi hospodářského cyklu. Přesto je namístě ptát se, zda argument výrazně vyššího podnikatelského rizika OSVČ nemá na dnešním trhu práce menší váhu než před dvaceti lety.

A co „dovolená“ lidí na IČO?

Ještě zajímavější je situace u lidí, kteří dlouhodobě pracují prakticky pro jedinou společnost.

Mají pravidelnou měsíční fakturaci, pracují pro stejného odběratele, často na stejném místě a jejich příjem se fakticky chová velmi podobně jako mzda.

A praxe může jít ještě dál.

V některých takových obchodních vztazích dostává OSVČ sjednanou paušální měsíční odměnu, která není přímo krácena za každý jednotlivý den běžného volna. Formálně samozřejmě nejde o placenou dovolenou v pracovněprávním smyslu. Ekonomický výsledek se jí ale může velmi přibližovat.

Pak se nabízí jednoduchá otázka:

Jak velké podnikatelské riziko takový člověk ve skutečnosti nese?

Má pravidelný měsíční příjem. Má dlouhodobého odběratele. Jeho běžné volno nemusí automaticky znamenat odpovídající propad měsíční fakturace. A pokud spolupráce skončí, pohybuje se na pracovním trhu, kde je v řadě kvalifikovaných profesí po lidech vysoká poptávka.

Přesto může být jeho daňové a odvodové zatížení podstatně nižší než u člověka, který vedle něj vykonává podobnou práci jako zaměstnanec.

Pak už je vysvětlení rozdílu pouze „podnikatelským rizikem“ podstatně méně přesvědčivé.

Švarcsystém není příčina. Může být příznakem

Právně je situace poměrně jasná. Pokud člověk fakticky vykonává závislou práci – osobně, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem a ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti – ale vztah je pouze formálně převlečen za podnikání, může jít o nelegální švarcsystém.

To je právní otázka.

Ekonomická otázka je ale jiná:

Proč mají zaměstnavatel i pracovník tak silnou finanční motivaci tento systém používat?

Jestliže se určitý způsob chování v ekonomice objevuje masově a dlouhodobě, nestačí pouze konstatovat, že lidé obcházejí pravidla.

Musíme se začít ptát také na pravidla samotná.

Pokud existuje obrovský rozdíl v celkovém zatížení práce podle toho, zda je stejný člověk zaměstnancem, nebo dodavatelem na IČO, bylo by téměř překvapivé, kdyby na tuto ekonomickou motivaci trh nereagoval.

Kdo je tedy „černý pasažér“?

Argument státu má svoji logiku.

OSVČ s nízkými odvody využívá stejný veřejný zdravotní systém, stejnou infrastrukturu a řadu dalších služeb jako zaměstnanec. Zvláště u lidí s vysokými příjmy a minimálními skutečnými podnikatelskými náklady lze legitimně diskutovat, zda je výrazně nižší zatížení oproti zaměstnancům odůvodněné.

Ale stejně legitimní je opačná otázka:

Není v českém systému nadměrně zatížen ten, kdo vytváří standardní pracovní místa?

Podnikatel, který člověka zaměstná na HPP, přebírá pracovněprávní povinnosti a současně odvádí významné částky nad rámec jeho hrubé mzdy.

Pokud jeho konkurent obdobnou práci nakupuje prostřednictvím faktur OSVČ, může mít nižší náklady.

Pak už nejde jen o spravedlnost mezi zaměstnancem a živnostníkem.

Jde také o konkurenceschopnost firem, které zaměstnávají lidi standardním způsobem.

A to je část debaty, která často chybí.

Možná není řešením zdražit OSVČ, ale zlevnit zaměstnávání

Nejjednodušší reakcí státu na rozdíl mezi HPP a OSVČ je zvýšit odvody živnostníků.

Tím lze rozdíl skutečně zmenšit.

Existuje ale ještě druhá cesta.

Snížit zatížení zaměstnanecké práce.

Cílem přece nemusí být, aby všichni platili stejně hodně.

Cílem může být systém, ve kterém nebude rozdíl mezi jednotlivými formami práce natolik velký, aby samotné daně a odvody rozhodovaly o tom, zda člověk bude zaměstnancem, nebo podnikatelem.

Skutečný podnikatel má mít možnost podnikat a má nést výhody i rizika samostatné činnosti.

Zaměstnanec má mít ochranu pracovního práva.

Ale firma by neměla být ekonomicky trestána za to, že se rozhodne vytvářet standardní pracovní místa.

Možná bojujeme s následkem místo příčiny

Švarcsystém samozřejmě nelze vysvětlit pouze výší odvodů. Roli hraje flexibilita pracovního trhu, administrativa, pracovněprávní ochrana, charakter jednotlivých profesí i preference samotných pracovníků.

Přesto je obtížné přehlédnout základní ekonomickou motivaci.

Pokud stát vytvoří dvě formy ekonomické činnosti, jejichž daňové a odvodové zatížení se při podobném ekonomickém výkonu výrazně liší, neměl by být překvapen, že firmy i lidé hledají cestu k té levnější.

A jestliže následně musí investovat energii a peníze do kontrolování hranice mezi zaměstnáním a podnikáním, nabízí se otázka:

Není problém méně v lidech, kteří reagují na ekonomické podmínky, a více v systému, který vytváří tak silnou motivaci mezi oběma režimy přecházet?

Debata o švarcsystému by proto neměla být pouze debatou o tom, jak více kontrolovat OSVČ a zaměstnavatele.

Měla by být především debatou o ceně práce.

Protože stát, který chce více lidí v řádných pracovních poměrech, by se měl ptát nejen na to, jak postihovat ty, kteří pravidla obcházejí.

Měl by si položit ještě jednu, možná mnohem důležitější otázku:

Proč jsme udělali řádné zaměstnávání lidí tak drahé, že sami vytváříme silnou ekonomickou motivaci se mu vyhnout?