Chodí za vámi v době koronavirové lidé s tím, že potřebují pomoc? Ano, chodí. Chodí jich čím dál více. A i když řeší jiné problémy, tato situace se jich dotýká. Nemohou dělat to, na co byli zvyklí. Nabídka venkovního světa se jim uzavřela a mnoho lidí této nabídky využívalo. Neumí pracovat sami se sebou a najednou zůstali doma s dětmi a měli by fungovat. Sledují televizi a mají spoustu pocitů a myšlenek, kterých se mohou i bát. Jedná se mimo jiné o strach, dokonce i o strach ze smrti. V naší společnosti je strach ze smrti stále tabu. Takže toto řešíme.
A je správné, že tato situace nastala? Myslím si, že každá situace má svůj klad i zápor. Covid má svůj zápor v tom, že nás zavřel doma. Ale klad je v tom samém, protože my jsme nebyli schopni pracovat se svými emocemi, neměli jsme čas, sami na sebe a popovídat si s rodinou. Teď je nato čas a někdy to otevře otázky a problémy, které je nutné řešit.
Co klientovi radíte? Jak by měl postupovat? Já mu neradím. Myslím si, že terapeut by měl být průvodce, takže já ho vyslechnu a pak společně hledáme cestu. Terapie je o tom, že se člověk ocitne na nějakém rozcestí a neví kudy kam. Když se ho zeptám, co by chtěl, většinou mi odpoví, že neví. Já jsem tam od toho, abych ho dovedla k tomu, že bude vědět. Aby si cestu vybral sám. Snažím se o to, aby se na to díval pozitivně, že má čas na sebe, že může otevřít otázky a témata, na které nebyl čas. Vrátit se ke koníčkům. Základ je zachovat si rytmus. Nedělat to, že ležím v pyžamu, pracuji a jím a nic nemusím. To pak vede k těm depresivním stavům.
Jak dlouho hledá člověk sám sebe? My jsme zavaleni informacemi a společností tak moc, že může být pro někoho těžké najít, co by ho bavilo, a ne co by bavilo fotky na Facebooku.. Je to celoživotní aktivita, my se snažíme, hledáme, tvoříme, posouváme se. Základ je, když lidé přijdou na začátku, vrátit se k sobě, najít své vnitřní já, které jsme překryli tím, že nám někdo říkal, co máme, jak máme, že nás hodnotí. A my jsme pak tyto vzorce přijali za vlastní, do svého života. V rámci terapie se těchto vzorců zbavujeme. Pak se říká, že se lidé po terapii mění, ale oni se vrací jen sami k sobě, ke svému původnímu nastavení. Na této cestě pak potkáváme nové nápady, impulsy, něco se nedaří. Potkáváme problémy, které se stávají novou výzvou. Takže se pořád učíme.
Narazila jste na "učení se". Chodí k vám děti s rodiči, kteří s touto situací neumí pracovat? Ano, chodí. V téhle situaci to vnímám jako jeden ze zásadních problémů. Děti teď často začínají hodně zlobit, protože jim chybí dennodenní kontakt, sociální kontakt, protože oni si toto cítění teprve vytváří. Nebo chodí děti takové v podstatě vypnuté, nic je nebaví, nic je nezajímá. A to si myslím, že je ještě horší. Rodiče to samozřejmě řeší a snaží se vymyslet pro děti nějaké vyžití. Radím, ať si nastaví nový rytmus, ať najdou něco, co jim to zpříjemní.
Kontakty chybí nejen dětem, ale i dospělým. Doporučujete je, i když je to nebezpečné? Je to nebezpečné a přesto, to doporučuji. Myslím, že každý z nás, žije v určitém kruhu, a když se pak dostane do určitého špatného psychického stavu, zůstává v kruhu uvězněn a nemůže vystoupit. Někdy není hned nutná terapie, ale je potřebné se setkávat a komunikovat, ať už se jedná o rodinu, či prověřeného přítele. Dodá nám to energii a jiný úhel pohledu na naše myšlenky, pomůže nám to vystoupit z kruhu. Takže doporučuji, alespoň v omezené míře.
Doporučujete chodit do přírody? To určitě. Jsme součástí přírody. Pocházíme z ní. Takže procházky a výlety do přírody jsou ozdravné, mnohem lepší, než do nákupního centra.
Co mají lidé dělat v případě pocitu nedostatku peněz? Důležité je zachovat si klid. Přepočítat, kolik peněz potřebují a zjistí, že potřebují jen minimum, na základní potřeby. Pokud je člověk ve finanční tísni, tak to řešit a najít si odborníka. Odborník ho z této situace vyvede, rozhodně bych nedoporučila, to řešit půjčkou. Ale je důležité to řešit.
Bavíte se s klienty také o tom, jaké to bude, až bude po covidu? Bavíme. Spousta lidí má pocit, že to bude jako dřív. Já jim vysvětluji, že už to nikdy nebude stejné jako před Covidem. Minulost se nevrátí, nikdy už to nebude stejné. Bude to jiné a je důležité to přijmout, připravit se na to. Samozřejmě doufám, že se nám naše svobody zase vrátí. Že budeme zase moci nějakým normálním způsobem fungovat, ale vše bude jinak. Teď jsme si zvykli komunikovat on-line. Někdo třeba zjistí, že mu to vyhovuje více. Budou tam změny. Je důležité se na ně připravovat.
Co byste doporučila lidem, kteří už nějakým způsobem cítí tíseň? Co mají dělat? Určitě si s někým popovídat. Nemusí to být terapeut. Najít si někoho, komu věří a svěřit se mu. Hlavně na to nezůstávat sám, to je to nejhorší, co člověk může udělat. Komunikace, vždycky komunikace.
Autor: Renata Jakoubková