O výjimečné osobnosti Františka Skoriny bych nevěděl více, nebýt přednášky Lorety Vaškové a historika Ilji Lemeškina, kterou uspořádalo Českého centrum Mezinárodního PEN klubu dne 20. 5. 2025 v Praze v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR.
František Skorina se narodil v roce 1470 v Polocku na území tehdejšího Velkoknížectví litevského. Studoval na Jagellonské univerzitě v Krakově, kde byl bakalářem, v roce 1512 se stal doktorem medicíny na Univerzitě v Padově. Lékařstvím se ale asi příliš nezabýval (i když u Ferdinadna I. byl nejen zahradníkem, ale také jeho lékařem), protože od roku 1517 vydával v Praze vlastní překlady Bible, která čítala třiadvacet starozákonních knih, k nimž v ruténském jazyce psal předmluvy. Ruténi byli předci soudobých Bělorusů a Ukrajinců, a ruténština byla tehdy v prostoru Velkoknížectví litevského spisovným jazykem. Proto Bělorusové od vydání Skorinova překladu Bible odvozují počátek svého písemnictví. Ruténská Bible, někdy též Pražská Bible, se stala významnou knižní památkou, kterou sdílejí Litevci, Bělorusové, Ukrajinci a Češi.
Díky působení Bernardinů, odvozených od kazatele svatého Bernardina Sienského, františkána a „diplomata“ s výjimečnou schopností urovnávat spory, jenž vedl lid k mravní čistotě, Skorina přilnul ke katolictví a podařilo se mu propojit pravoslaví a katolictví. Což ovšem bylo možné díky nábožensky tolerantnější době, u nás jako odkazu vládnutí Jiřího z Poděbrad. Jeho následovník Vladislav Jagellonský pocházel z Litevského velkoknížectví, což bylo pro Skorinu asi rovněž příznivé. I když údajně nějaký čas také pobýval ve vězení za nějaký majetkový přečin.
František Skorina zemřel v Praze v roce 1551. Svým humanistickým působením, víceoborovým dílem (také výtvarným) renesančního učence a myslitele vytvořil nám odkaz, který v této době ještě nabývá na významu. Je to kulturní sounáležitost části střední a východní Evropy: Litvy, Běloruska, Polska a Česka. Symbol pospolitosti svobodných evropských států, odmítaný či potlačovaný Ruskem i Lukašenkovým režimem. Ten také jednu z hlavních ulic v Minsku, pojmenovanou po Francisku Skorinovi, nechal v roce 2005 přejmenovat na Prospekt nezávislosti. Zřejmě „nezávislosti“ na společných kulturních dějinách.
Až z přednášky Ilji Lemeškina jsem pochopil, proč po nějaký čas měl bronzový Skorina na Pohořelci oči zavázané bílým šátkem: To aby se nemusel dívat na současný útlak jeho Bělorusů.
Autor: Ondřej Vaculík