Neznalost a nezájem o Afriku v českém prostředí musíme hledat v minulosti, byť zase ne tak dávné, jak by se mohlo zdát. Jako součást Rakousko-Uherska jsme nikdy neprojevovali zájem o mimoevropský svět a soustředili se plně na středoevropskou kotlinu, ve které jsme měli pocit, že se odehrává všechno podstatné. Zatímco města jako Lisabon či Amsterodam se díky svým obchodním vazbám stávala místy, kde se potkával doslova celý svět, v Praze či Vídni se střetávala elita střední Evropy, čímž naše mentální nastavení zůstávalo v zajetí kopců lemujících českou kotlinu. To, co umožnilo Holanďanům či Britům proniknout do Afriky, nebylo nic jiného, než obchodní duch a touha zbohatnout, které je hnaly mimo Evropu, kde založili obchodní stanice a z nich následně profitovali. Obchodní působení mimo známý svět nebylo součástí mentálního nastavení Středoevropanů, což se potvrdilo i po konci 1. světové války, kdy nástupnické státy R-U neusilovaly o zisk žádné z bývalých německých kolonií. Nabídku na správu Toga v západní Africe jsme s díky odmítli s argumentem, že země, která vznikla na troskách monarchie nemůže kolonizovat jiné území, načež Togo dostala do správy Francie.
Právě proto ochota zakladatele zlínského impéria Tomáše Bati vyslat své obchodní zástupce do Afriky je námi dnes vnímaná jako počin mimořádně odvážný a v rámci českého kontextu ojedinělý, což je bezezbytku pravda. Odráží však smutný fakt, že podobné nastavení nebylo většině Čechoslováků vlastní, takže to, z čeho dnes mohou těžit třeba stejně velcí Nizozemci, postrádáme, a sice globální vnímání světa, ve kterém na nás nečíhá na každém kroku strach a zmar z neznámého, ale příležitost k dalšímu pokroku. Absence znalosti mimoevropského světa nás provází na každém kromu, kdy stále vnímáme podnikání mimo euroatlantický prostor jako něco děsivého, dobrodružného či nebezpečného, aniž bychom si uvědomili, že právě tento prostor je klíčem k naší vlastní prosperitě.
Baťovská expanze napříč Afrikou byla motivována jak touhou po nových odbytištích, tak snahou o zajištění si potřebných materiálů k výrobě bot. V kombinaci s faktem, že v Africe byla levná pracovní síla a zázemí evropských koloniálních mocností, které spravovaly až na čtyři země celý kontinent, se z baťovců stal během meziválečných let skutečně celoafrický fenomén. V Egyptě byla první prodejna otevřena už v roce 1923, o 10 let později jich bylo už 13 a Baťova škola práce ve Zlíně ve stejný čas vzdělávala několik egyptských učňů, kteří si rozšiřovali povědomí o tom, jak vyrábět boty. Centrem obchodu a výroby byla Alexandrie, v té době stále ještě klíčový egyptský (a severoafrický) přístav, který sloužil jako opěrný bod pro obchodní trasy směřující dál na jih a východ. Silná obchodní síť byla vybudována taky v Maroku, kde bylo v roce 1939 evidováno 31 poboček. Jen málokterá země byla „ušetřena“ baťovskému působení, takže během 30. let můžeme evidovat továrny a vznikající maloobchodní síť prakticky všude s výjimkou dnešního Čadu či Somálska.
Ránu baťovské expanzi uštědřil poválečný vývoj a znárodnění, kterému zaměstnanci žijící v cizině mohli jen přihlížet a reagovat tím, že se zkrátka nevrátili. Baťovské kolonie, zahrnující vedle samotných zaměstnanců také jejich rodinné příslušníky, zůstaly opuštěny a vazby na Zlín – tedy Gottwaldov – byly připomínány jen nesměle. Z hrdinů se stali vyvrhelové, odmítající budovat komunismus. Nechuť vrátit se do komunistického Československa a emigrace se staly trnem oku těm, kteří dříve baťovce obdivovali a tiše jim i třeba záviděli. Baťovci se pro Čechoslováky stali zrádci, které by vítali leda tak v uranových dolech.
Skvělým příkladem přenosu baťovských principů fungování do cizího prostředí se stala britská Keňa. Právě tady, v městě Limuru, vzdáleném jen pár desítek minut jízdy od Nairobi, ukrytého v kopcích mezi zelenými čajovými plantážemi, vznikla baťovská kolonie, která přežila až do současnosti. V areálu se stále vyrábějí boty, zvláště ty pro školou povinné děti a Baťa symbolizuje mezi školní mládeží nepopulární heslo „back to school“. Za tovární branou a vrátnicí se ocitnete v úplně jiném světě, než který na vás číhá v bezprostředním okolí areálu. Ačkoliv je výroba bot mimořádně ekologicky náročná (ve srovnání s tričkem cca 5x, ve srovnání s džíny 2x), továrna plní přísné limity, na což dohlížejí pravidelné kontroly ze Švýcarska (centrála Bati) a potvrzuje hmyz usazený na zelených trávnících. Areál lemují nízké domky, z nichž řada pochází z 30. let, v nichž bydlí za velmi výhodných podmínek zaměstnanci, kteří můžou využívat hřiště, jídelnu, školu. Na místní poměry nadstandard, který přežívá i v aktuálně ekonomicky skomírající Keni, jež se před pár lety zaprodala Číně a jejíž zboží aktuálně válcuje úplně všechno.
Další fungující fabriky najdeme v Zambii, Zimbabwe a Jihoafrické republice, jež do současnosti přežily navzdory působení jednotlivých vlád. Řadu baťovských poboček totiž během dekolonizace zasáhla vlna znárodňování, což znamenalo, že dříve či později zkrachovaly. Specifická situace nastala v JAR, kde bylo působení firmy ukončeno z rozhodnutí kanadské části rodiny, a to z důvodu režimu apartheidu. Fabrika však byla později obnovena, výroba nastartována a místní „Toughees“ se staly symbolem jihoafrické školní obuvi. Přesto, když budete mluvit s místními, tak je ani nenapadne, že by „BATA“ bylo cokoliv víc než značka odkazující k botám. Ani náznak vazby na Českou republiku, přestože červené obchodní cedule objevíte i na místech, kde byste to nečekali. Je to škoda, ale můžeme si za to sami.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
