Přiznání organizátorství největší akce světové cyklistiky, díky které přijela do malé země sevřené mezi zelenými kopci největší současná cyklo hvězda Tadej Pogačar, je vyústěním enormního úsilí prezidenta Paula Kagameho, jenž zemi vládne pevnou rukou už 30 let. Netřeba zastírat, že pokud by v čele země o velikosti Moravy a obývané cca 14 miliony lidí (což z ní činí nejhustěji osídlenou zemi na kontinentu) byl někdo jiný, šance Rwandy proniknout mezi světovou sportovní elitu by byly o dost menší. Už proto, že Kagame dobře chápe, jak důležitá je image země a jak výhodným a vítaným nástrojem jejího budování sport je. Přírodní podmínky a historie mu hrají do karet, protože kopcovitý terén a omezená infrastruktura dělají z kola ideální dopravní prostředek, který lze využívat kdekoliv, kýmkoliv a s minimálními náklady na údržbu. V zemi, ve které se zpevněné silnice objevily teprve nedávno, bylo kolo ultimativním způsobem přepravy a získalo si oblibu běžných lidí. Ti, kteří na jeho nákup měli prostředky, ho začali využívat nejen pro svou přepravu, ale taky veskrze komerčně, čímž vznikl fenomén „taxi bike“, neboli taxi-kola, na který se naloží cokoliv a odveze kamkoliv. Nedostatek moderních kol řeší bicykly dřevěné, která sice mají své neduhy, ale opravit je můžete prakticky kdekoliv – stačí strom, sekyra a trocha zručnosti. Dřevěné rámy se staly zajímavým turistickým lákadlem, jehož obdivují nejen ti, kteří vlastní hliníkové rámy.
V 70. a 80. letech 20. století se objevily první lokální závody mající podobu živelného zápolení na prašných cestách, jejichž účastníci neměli ani boty a jeli, co to dalo. V roce 1988 se poprvé jela Tour du Rwanda, ze které se vyvinula jedna ze špičkových cyklistických událostí celého kontinentu a která naštěstí přežila i šílenou genocidu v roce 1994. Tedy, většina z původních závodníků ji nepřežila, nicméně idea zůstala a v roce 2001 bylo na přerušenou tradici po 10leté pauze navázáno tak úspěšně, že se z bicyklování stala součástí nové národní identity, pečlivě budované na troskách vnitřně rozložené společnosti. Přírodní podmínky jdou sportu na ruku, protože kopcovitý terén v kombinaci s nadmořskou výškou mezi 1500-2000 metry je pro trénink ideální, takže běžná jízda je současně vysokohorským tréninkem. Mimochodem současné mistroství je považováno právě kvůli horskému terénu za jedno z nejnáročnějších v celé historii.
Cyklistika je ve Rwandě přístupná všem, a to včetně žen, což stále v řadě míst světa není samozřejmostí. Rwanďanky se za uplynulých 30 let staly právě v důsledku genocidy zcela rovnoprávnými členkami společnosti a jízda na kole je pro ně oblíbeným způsobem trávení volného času. Existují speciální ženské cyklistické týmy, jejichž cílem je propojit sport, volný čas a zdravý životní styl. Díky fantastické krajině plné čajových a kávových plantáží vznikají speciální cyklostezky jako třeba ta kolem vulkanického jezera Kivu, která nabízí nádherné scenérie a bezpečné šlapání. Jen škoda, že na druhém břehu jezera probíhá jedna ze současných největších humanitárních krizí a doslova na dohled mají šlapající nadšenci hrůzu, způsobenou vleklými nepokoji mezi ozbrojenci.
Dobrá bezpečnostní situace v samotné Rwandě v kombinaci s jednoduchými vízovými podmínkami umožňuje, aby na cyklistické akce přijížděli závodníci z celého světa, což Rwandu zviditelňuje na mezinárodní scéně do té míry, že o pozitivním image země ví i ti, kteří jízdu na kole v oblibě nemají. Cyklistické události doprovází bohatý kulturní program, odhalující některé z jedinečných aspektů místních zvyklostí. A tak letošní mistroství nezahájilo nic menšího než přehlídka tradičních rituálních tanců včetně ikonického intore. Ten původně sloužil jako součást vojenského výcviku a jeho cílem bylo jak psychicky a fyzicky naladit válečníka na boj, tak soupeře vyděsit a ukázat mu, s kým má tu čest. Je to podobné jako mnohem známější haka haka, kterou předvádí novozélandští ragbisté před zápasem. Princip stejný, jen paruky a doprovodné bubny se liší.
Zlí jazykové tvrdí, že rwandská sportovní diplomacie není ničím jiným než tzv. brandwashingem, tedy nástrojem, jak vylepšit pověst země, jejíž vláda nesplňuje kritéria liberální demokracie. Je to pravda a vlastně argument, že Kagame není bytostný demokrat, že v zemi neexistuje svoboda slova, jak si ji představujeme a že vysoká participace žen v politice jen zatírá fakt, že parlament o ničem reálně nerozhoduje, nelze rozporovat. Nicméně porovnáme-li stav veřejných prostorů a kvalitu života ve Rwandě a okolních zemí, zjistíme, že zatímco Rwanďané mají čas jezdit ve volném čase na kole, budují cyklostezky a navštěvují tréninkové kempy, obyvatelé sousedních zemí mají o poznání obyčejnější starosti. Rwandský režim si skutečně prostřednictvím na první pohled nepolitických akcí typu cyklistického mistrovství buduje u mezinárodní veřejnosti pověst „lepší“ Afriky, se kterou se dá spolupracovat a kde stojí za to uvažovat o investicích. Je to ze strany režimu chytré a funguje to dobře už proto, že skrze podobné události se do země sjedou velcí mezinárodní sponzoři jako třeba Volkswagen, který zajišťuje doprovodná auta. Na stranu druhou, kdo brání třeba Ugandě, aby turistům nabídla i něco jiného než jen treky za gorilami, které jsou mj. ve Rwandě taky možné?
Jaké bude hodnocení celé akce zjistíme až s odstupem, nicméně už teď platí, že spojení Rwandy a cyklistiky je poměrně autentické a podpora akce ze strany veřejnosti není zaplaceným cirkusem. Na rozdíl od různých jiných mistrovství čehokoliv nebylo nutné postavit velké stadiony, které následně nikdo nevyužije a ani obyvatele různě (nejčastěji finančně) motivovat, aby jednotlivá sportovní klání osobně navštívili. Rwanďané kola milují bez ohledu na to, kdo je u moci. Pokud jejich prostřednictvím vzroste zájem o zemi, kde se nemusíte bát chodit večer po hlavním městě, bude to jen dobře.
Linda Piknerová, Ph. D. Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
