Když umřelo dítě, pociťovala jsem selhání, říká odborná asistentka Fakulty zdravotnických studií

Zveřejněno v Zdraví & Lifestyle
Od - úterý, 6. červenec 2021 14:48

Jako porodní asistentka se setkávala s rodiči, kterým zemřelo nenarozené miminko. Sama pak začala dělat výzkumy, jak rodičům pomoci. Odborná asistentka Fakulty zdravotnických studií Kateřina Ratislavová obdržela z rukou primátora Martina Baxy cenu Anděl za dobrovolnictví.

fzsObdržela jste cenu Anděl za dobrovolnictví v sociálních službách. Můžete prozradit za co, a co to pro vás znamená?
Kateřina Ratislavová: Kromě své činnosti na Fakultě zdravotnických studií poskytuji poradenství rodičům a ženám, kterým zemřelo miminko. A to v rámci spolku Plzeňská zastávka, což je spolek, kde poskytujeme poradenství pozůstalým v jakékoli situaci. V současné době, nejčastěji v souvislosti s covidem, což je hodně náročné. Ocenění od pana primátora mi udělalo velkou radost a bylo to moc milé.

O pomoci umírajícím a jejich rodinám se už mluví, ví se o hospicích a paliativní péči. Bohužel se toto téma týká malých i nenarozených dětí. Jak je to v téhle oblasti?
Alena Lochmannová, proděkanka FZS pro vnitřní a vnější vztahy: Je pravdou, že prenatální paliativní péče je velice mladým oborem paliativní medicíny. Zjednodušeně se jedná o plánování a poskytování péče novorozencům, u kterých byla diagnostikována život limitující vada nebo nemoc a péče jejich rodinám.

Medicína dnes umí téměř zázraky, ale někdy je na přírodu krátká. Co vás vedlo k tomu, věnovat se zrovna tomuto smutnému oboru?
KR: Jako porodní asistentka jsem se setkávala s ženami, kterým během těhotenství či porodu miminko zemřelo. Jistě si umíte přestavit, jak je to smutná a náročná situace pro tyto rodiče. Ale zasaženi jsou i zdravotníci. Takže i já jsem prožívala pocity bezmoci, selhání, říkala jsem si, že jako zdravotníci jsme tomu měli zabránit. Ale ono to prostě někdy nejde. Začala jsem přemýšlet, jak být rodičům v takové situaci oporou. Zajímala jsem se, jaké to je v zahraničí, jaké jsou výzkumy. Sama jsem takový výzkum uspořádala. Ptala jsem se rodičů, co v takové chvíli potřebují, co jim bylo v nemocnici poskytnuto, jak byli spokojeni, co by potřebovali, čeho se jim nedostávalo. Z toho pak vycházela moje publikace o prenatální paliativní péči.

Jak se dá pomoci rodičům, kteří prožívají něco tak smutného?
KR: Pomoc je velmi individuální, musíme vycházet z potřeb jednotlivých rodičů. Hodně se mluví o různých rituálech, o důstojném rozloučení s miminkem. Ve společnosti se potýkáme s takovým mýtem, že by bylo nejlepší, kdyby rodiče na tu událost zapomněli, dělali, že se to nestalo a pořídili si další miminko. Ale tak to nefunguje. Rodiče jsou na dítě od první chvíle velmi vázaní, protože ho sledují na ultrazvuku, připravují se na porod, pořizují si věci. Pak dojde ke ztrátě a oni potřebují mít prostor pro truchlení, smutek, nevýkonnost. Podporujeme je v tom, aby si dali čas a prostor na to, se s touto situací vyrovnat.

Jste reprezentantky Fakulty zdravotnických studií. Jak se věnuje fakulta tomuto tématu?
KR: Fakulta velmi podporuje výzkumnou a publikační činnost v této oblasti. Vytvořila prostor a zázemí pro e-learningový kurz, péče pro rodiče po prenatální ztrátě, pro profesionály z praxe. Tohoto kurzu se již zúčastnilo přes 500 profesionálů z celé republiky. Myslím si, že naše úloha v této oblasti je velmi významná.

Mají studenti fakulty zájem o toto smutné téma?
AL: Primárně se jedná o studentky oboru porodní asistence. Téma je pro ně zajímavé, ale registrujeme, že si uvědomují, že se jedná o náročné téma. V rámci svého studia, které je hodně i praktické, se chtějí na toto téma a poskytování této péče připravit. Svědčí o tom i to, že toto téma si často volí, jako téma svých kvalifikačních prací.

Autor: Renata Jakoubková