Vladimír Čermák

Vladimír Čermák

Má za sebou premiérovou sezonu v roli hlavního trenéra. A hned s házenkáři Talent týmu Plzeňského kraje slavil titul, už pátý za posledních osm let. Bývalý skvělý gólman Petr Štochl k němu mužstvo dovedl společně s Jiřím Hynkem, dalším někdejším reprezentantem, přičemž oba měli na lavičce stejné pravomoci. V play off Talent postupně vyřadil Kopřivnici, pražskou Duklu a ve finále, stejně jako předloni, odehrál nádhernou pětizápasovou sérii s Karvinou.

Rozhodla až poslední bitva na severu Moravy, kde Plzeň vyhrála 27:23. „Když jsme tým loni přebírali, začali jsme také určité věci měnit. Je to dlouhodobější proces, snažíme se hráčům přehodit vnímání házené, upravit systémy, kombinace. K dokonalosti je ještě hodně práce. O to víc mě těší, že i tak jsme dosáhli až na titul,“ říká pětačtyřicetiletý Petr Štochl. S Plzní slavil titul už jako hráč (1998), před dvěma lety pak v roli asistenta hlavního trenéra Michala Tonara. Teď si užívá další triumf.

Dají se vaše tituly nějak porovnat? Je to v roli hlavního kouče jiné?
Určitě, člověk cítí větší zodpovědnost. S Jirkou Hynkem jsme v hale i u videa strávili spoustu času, každý den se naší práci věnovali. Oproti hráčské éře cítím, že jsem do toho víc vtažený. My musíme vymyslet taktiku, kterou se chceme prezentovat. Hráči do pak musí předvést na hřišti, ale to udělají jen tehdy, pokud budou věřit, že to, co jim říkáme, má nějaký smysl. Což není snadné, máme se pořád co učit. Já po finále říkal, že nejvíce chyb jsem viděl u sebe... Za tím si stojím.

V čem jste třeba pochybil?
Obecně se dá říci, že příliš spadávám během zápasu do emocí, žiji s mančaftem. Ale je opravdu důležité zachovat si určitý odstup. Nesmíte spadnout do toho, že jste zároveň fanoušek svého týmu. Pak vám některé věci, především reakce soupeře, na hřišti unikají. Proto už mám u sebe na lavičce papírky, zápisníček. Začal jsem si zapisovat věci, abych byl víc soustředěný. Učím se pořád. Je to dané i tím, že s Jirkou jsme oba také jako hráči byli emotivní a teď si musíme zvykat na něco jiného.

I tak sezona dopadla nadmíru dobře.
Je to krásné. Ale jak jsem říkal, herní projev je třeba ještě výrazně upravit směrem k tomu, co chceme. Všichni viděli, že to nebyla nějaká suverénní cesta ke zlatu. Semifinále i finále jsme odehráli na pět zápasů, čtvrtfinále na čtyři. Před kluky smekám, jak ty klíčové okamžiky zvládli. Zároveň vím, že příští rok to bude ještě těžší, protože soupeři rostou a obrovsky se zlepšují. Mně se moc líbila Dukla, myslím si, že v play off letos podávala nejlepší výkony ze všech.

Nakonec jste finále rozhodli v pátém utkání v Karviné. Přitom pár dnů předtím jste doma ztratili téměř vyhraný zápas, soupeř sérii srovnal a doma mohl rozhodnout. Jak těžké bylo tým znovu zvednout?
Den po tom domácím utkání jsme klukům dali úplné volno, aby si odpočinuli od házené, byli s rodinami. A už na dalším tréninku jsem cítil, že jsou všichni naladění správně. My trenéři jsme byli přesvědčení, že poslední dva zápasy už jsme byli lepší. Bylo to jen o nás, jak se k tomu postavíme. Věřil jsem, že jestli v Karviné odehrajeme dobrý zápas, páté finále zvládneme. A to se povedlo.

Jedna zajímavost. Poslední zápas v Karviné byl zároveň jediný v play off venku, který jste vyhráli v normální hrací době. Předtím v Kopřivnici, v Praze na Dukle i v Karviné jste uspěli až v sedmimetrovém rozstřelu.
Však jsem si také po finále vyslechl, že jsme Karvinou vlastně dokázali porazit jen jednou. Stejně jako před dvěma lety, kdy jsme o titulu proti stejnému soupeři rozhodli v sedmičkách. Já tedy nesouhlasím. My jsme ty zápasy prostě vyhráli! Jestli je to v normální hrací době, v prodloužení nebo na sedmičky, není podstatné. Takhle jsou pravidla daná, sedmičky jsou součástí play off. Stejně jako jsou v zápase taktické věci, například hra sedm na šest, tohle je další herní situace. A to, že jsme vyhráli všechny série sedmiček, není náhoda. Poctivě jsme je trénovali. Bylo určeno osm hráčů, z nich jsme pak vybírali pět exekutorů. A také naši gólmani se na střelce soupeře pečlivě připravovali.

Vzpomněl jste si v Karviné i na to, že právě tam jste před 23 lety vyhrál svůj první mistrovský titul?
Samozřejmě. Byl jsem u toho já, můj brácha Honza i Áda Blecha, který tehdy finálovou sérii svým gólem rozhodl. Teď jsme všichni tři jeli do Karviné a říkali si, že by bylo moc fajn znovu si odvézt zlato. Jsem strašně rád, že se to povedlo.

Letos jste vynechali účast v evropských pohárech. Vrátíte se teď do nich?
Chceme. Letos to bylo složité, nikdo nevěděl, jak se bude kvůli covidu hrát, za jakých podmínek. Na podzim už si poháry chceme vyzkoušet. Liga mistrů ani Evropská liga reálné nejsou, ty jsou pro nás nedosažitelné i co se týká podmínek, zázemí, haly. Ale vzniká ještě třetí soutěž EHF European Cup, do které se přihlásíme. Mezinárodní konfrontaci potřebujeme, abychom se posunuli zase o kousek dál. I přípravné zápasy před novou sezonou plánujeme tak, že se utkáme především se zahraničními soupeři.

V současném kádru hokejové Škody Plzeň nenajdete většího sběratele trofejí. Obránce Dominik Graňák je českým šampionem s pražsku Slavií (2003), švédskou nejvyšší soutěž ovládl s Färjestadem v roce 2009 a hned dvakrát zvedal nad hlavu Gagarinův pohár pro vítěze KHL jako hráč Dynama Moskva, v letech 2012 a 2013.

Teď si sedmatřicetiletý Graňák, který před devíti lety se slovenskou reprezentací vybojoval také stříbrné medaile na mistrovství světa, vyzkouší angažmá v Plzni. „Měl jsem i jiné možnosti. Ale když jsem si prohlédl sestavu, v Plzni mi to dávalo největší smysl. Líbí se mi, jakým hokejem se škodovka prezentuje v posledních sezonách. A doufám, že tohle spojení bude prospěšné pro obě strany,“ svěřil se trenčínský odchovanec Graňák, který si českou extraligu zahrál také za Hradec Králové a Karlovy Vary.

Přicházíte do týmu, kde budete nejstarším hráčem, Plzeň má hodně nízký věkový průměr.
Být tady nejstarší není nic zvláštního. A já jsem rád v tak mladém kolektivu, motivuje mě to stále se posouvat. A sám se starý určitě necítím. Ale každý rok musím v přípravě něco měnit, protože hokej se stále mění. A správným směrem.

V čem nejvíce?
Je rychlejší, atletičtější. Už není tolik silový a tvrdý, také pravidla v současnosti přejí technickým, šikovným a rychlým hráčům. Je to dobře, myslím, že i fanouškům se taková hra líbí více.

S plzeňským týmem jste absolvoval na konci května soustředění na Šumavě, jinak se už roky v létě připravujete individuálně. Vyhovuje vám to?
Určitě ano. Za ty roky víte, co vaše tělo potřebuje. Při individuální přípravě to máte jeden trenér na jednoho hráče. To dává jiné možnosti, než když trenéři mají dvacet hráčů a není možné úplně pokrýt potřeby každého z nich do úplného detailu, i když dělají maximum, co se dá. V tom je asi největší rozdíl.

Ale aby si hráč a individuální kouč sedli, to chce také čas, že?
Je to proces. Já dám velmi na to, jak na mě ten člověk působí jako osobnost. Jsou mi bližší lidé, kteří nejsou až takoví extroverti a nedávají najevo tolik sebevědomí. Že mají i míru sebereflexe, což Martin Sobota, můj kouč, jednoznačně splňuje. Je to bývalý hokejista, zná potřeby a pocity hráče. A podobně na mě působí i Honza Snopek, kondiční kouč Plzně. Vidím, jak hraje Plzeň poslední sezony a je to i jeho velká zásluha. Problém s s fyzickou přípravou tady rozhodně není, kluci jsou připravení velmi dobře. A co jsem na Šumavě tým poznal, většina kluků vypadá skromně a pracovitě, tak je to správné.

Od vás budou trenéři očekávat, že budete tak trochu i jejich mentorem. Jste na to připravený?
Chápu, že se to ode mě očekává. Na druhé straně, nejsem úplně typ, který by se v takové úloze viděl. Ano, hokej hraji dlouho a podařilo se mi být součástí úspěšných týmů v různých ligách. To přináší i zodpovědnost. Ale nevyžaduji, aby mě někdo poslouchal. Neberu, že starší má mít větší privilegia než mladší.

Ale když bude potřeba, slovo v kabině si vezmete?
Především chci říci, že i když je tady mladý tým, ještě to neznamená, že bude na ledě působit nezkušeně. Když budu umět pomoci, rád to udělám. Ale že bych někoho přesvědčoval o své pravdě, to ne.

Jak se vám proti Plzni v minulosti vlastně hrálo?
Moc utkání jsem proti ní nevyhrál. Ale ty zápasy jsem měl rád, přestože byly fyzicky velmi náročné. Vždycky se hrál hokej. Plzeň má styl, že do toho šedesát minut jde naplno, je to nahoru dolů. Člověk musel být připravený. To se mi líbilo. V extralize je i pár týmů, kde předem víte, že se musíte na ledě vyrovnat s tím, že mezi modrou a červenou čárou narazíte na pět soupeřů. V Plzni jsou i obránci tlačení do toho, aby puky nezahazovali, tvořili. Doufám, že v tom budeme pokračovat.

Narodil jste se sice v Havířově, ale s rodiči vyrůstal v Trenčíně. Máte v klukovských vzpomínkách finále federální ligy mezi Duklou a Plzní v roce 1992?
Samozřejmě! S otcem jsme bydleli padesát metrů od stadionu, na ligu chodili velmi často. Ve městě to byl jasně sport číslo jedna. A to finále bylo velkým svátkem. Zrovna na něj mě ale táta nevzal, byl jsem malý kluk a on měl trochu obavy o mou bezpečnost. Sedělo se na schodech, fanoušci viseli pod střechou, po městě se šuškalo, že může někdo nahlásit i bombu. Díval jsem se v televizi. Pro Duklu to dopadlo dobře, slavila titul. A já jsem rád, že jsem si později mohl v klubu či reprezentaci zahrát s takovými borci, jakými byli Žigo Pálffy, Róbert Petrovický, Braňo Jánoš a další.

Těžkou tranzitní dopravu nad 12 tun chtějí omezit Všeruby u Domažlic nedaleko od hranice s Německem. Městys podal na radnici v Domažlicích, na obci s rozšířenou působností, žádost o stanovení místní úpravy, tedy o instalaci zákazových značek. Od příštího roku očekává kvůli zpoplatnění silnic první třídy dvojnásobný růst kamionové dopravy až na 2000 aut denně. Informoval o tom starosta Všerub Václav Bernard (za STAN). Kvůli kamionům tam podle něj ubývá stálých obyvatel i turistů.

Jeden z nejúspěšnějších filmových režisérů současnosti Jan Svěrák zavítal do Plzně. Se zhruba sedmdesátičlenným štábem tu natáčel vybrané scény k připravovanému snímku Betlémské světlo, uvedla manažerka Regionální Filmové Kanceláře Plzeňského kraje Radka Šámalová. Scény vznikaly v borské věznici i v Novém divadle.

Zákaz předjíždění pro kamiony nad 12 tun se od ledna roku 2020 rozšíří a platit bude bez ohledu na situaci v provozu na 145 kilometrech dálnic D1, D5, D8 a D11. Dosud se zákaz vztahoval jen na 29 kilometrů na D1 a D8. Přes zimu navíc vedle toho platí dočasný zákaz na části dálnice D1 na Vysočině, který se vyhlašuje pouze při špatném počasí nebo hustém provozu. Dopravcům vybírání kritických úseků nevadí, uvítali by však raději proměnlivé zákazy.

Rozšíření mýtného na dva úseky silnic první třídy v Plzeňském kraji zatím nezpůsobuje problémy v obcích, přes které by mohla vozidla s hmotností nad 3,5 tuny placené úseky objíždět. Uvedli to zástupci krajského úřadu, Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD), policie, celníků i krajské správy silnic.

Strana 10 z 10