Koncepce, strategie, plán, vize, iniciativa. Tato slovíčka opět houfně zaplnila veřejný prostor. Autoři těchto počinů mají většinou bohulibý cíl – nastínit, jakým směrem by se naše země (či její určitá oblast) měla v následujících letech a dekádách ubírat. Proto máme strategie jako například průmysl 4.01, školství pro rok 2030+2 nebo strategie pro dopravu, obranu, vědu či místní rozvoj. Izolovaně by nejspíše každá z nich přinesla posun žádoucím směrem. Když je úmysl veskrze pozitivní, v čem je tedy problém?
Vláda si nyní, dle návrhu rozpočtu pro rok 2026, stanovila několik priorit – „Navržený rozpočet posiluje především výdaje na obranu a energetickou nezávislost, počítá s rekordními národními investicemi, mírně zvyšuje úroveň výdajů na vědu, výzkum a vzdělávání, stejně jako výdajů na sociální služby“. Každá ze zmíněných oblastí si však pro rychlý a intenzivní rozvoj žádá výdaje v objemu desítek, možná stovek miliard korun. A v tom je zakopaný pes.
Slovy známého přísloví: Jeden myslivec nemůže střílet deset zajíců najednou. Má jednu pušku, se kterou v jeden okamžik míří na jednoho zajíce a ze které v daný okamžik vyjde jedna (byť broková) střela. V obdobné pozici (pasti) se nachází nynější česká vláda. Ve svých „fiskálních rukou“ má jednu pušku (rozpočet), která má omezený počet nábojů (zdroje na výdaje), tudíž je velice obtížné, lépe řečeno nemožné, aby ulovila jednou ranou vícero zajíců (priorit).
Nicméně abychom současné vládě nekřivdili, není to pouze otázka této vlády, ale drtivé většiny všech předchozích porevolučních garnitur. Nyní, pár týdnů před volbami, se tento neutěšený stav projevuje o to silněji, neboť předvolební kampaň, resp. předvolební programy kandidujících subjektů, jsou plné strategií, koncepcí, plánů, iniciativ a vizí nejrůznějšího druhu.
Výsledkem této přehršle priorit je ta nejhorší možná situace – máme tolik priorit, že v důsledku toho nemáme vlastně žádnou. Na každou (skutečně velmi důležitou) oblast se dává určité množství finančních prostředků, které ji jakž takž udrží v chodu a současně v pomalém sunutí se vpřed. Takzvaně v šuplíku se nám válí stovky a stovky plánů a představ, jak posunout naši zemi k modernějším zítřkům plné prosperity. Ekonomická realita je ale neúprosná, neb na všechno není (a nemůže) být nikdy dostatek peněz.
A právě z důvodu ekonomických limitů máme politiky. Lídři země jsou tu od toho, aby dokázali ze všech priorit vydestilovat jednu, maximálně dvě, a těm věnovat veškeré úsilí, čas, energii a prostředky. Je třeba se (na základě ekonomické empirie) rozhodnout, co je skutečná priorita a té (a pouze té) věnovat masivní podporu ze strany státu. V opačném případě se nám lehce může stát, že k obědu budeme mít místo zajíce nejprve pouze knedlíky a později jen zelí.
Autor: Matyáš Novák, student GFK Plzeň