Prozaické dílo Ivany Klímy čítá téměř třicet titulů, kromě toho napsal osm dramat. Povahou leží někde mezi Karlem Čapkem a Franzem Kafkou, oba tyto spisovatele měl rád a Karlu Čapkovi věnoval celoživotní pozornost už počínaje svou diplomovou prací o Karlu Čapkovi, kterou v roce 1956 ukončil své studium na Filosofické fakultě Karlovy univerzity.
Už jeho první vydaná díla - povídky Bezvadný den (1960) a Milenci na jednu noc (1964), či reportáže z chudého východního Slovenska s početnou komunitou Rusínů (1964), se vymykají ideologickému pojetí, politický, tedy komunistický režim je pouze nevyhnutelným prostředím pro rozporuplné situace a kritické vidění společnosti. Pro mě jako by právě tyto první Klímovy literární práce svým výstižným, sevřeným stylem a velice přesnými formulacemi, bez efektních obratů, byly jakýmsi úvodem a vzorem pro mé psaní. A pochybami jak o sobě, tak o smysluplnosti lidského konání a jednání.
V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století Ivan Klíma vystřídal několik civilních povolání, která zbyla pro disidenty, například jako sanitář, z nichž vznikly asi jeho nejpůsobivější povídky, protože opět doložené jeho autentickým poznáním a prožitkem.
Nejvýznamnějším Klímovým dílem už v tomto tisíciletí jsou dvousvazkové vzpomínky a úvahy Moje šílené století, za něž v roce 2010 (za 1. svazek) obdržel Magnesii Literu. Připomíná v něm také svůj osud dítěte v terezínském koncentráku, kdy Klímovi přežili, tedy nebyli odsunuti do žádného z vyhlazovacích táborů smrti, pouze příznivou shodou okolností a díky schopnostem tatínka Viléma Klímy, jinak konstruktéra a vynálezce v elektrotechnickém oboru. O svých útrapách Ivan Klíma nikdy nemluvil, ale vedly ho k veliké skromnosti, zdrženlivosti a velkorysosti.
Klímovi jsem znal už od svého dětství, naše rodiny se přátelily a kromě literárního poznání jak se Ivan stal jedním z našich nejpřekládanějších autorů, mám jeden poznatek lidský – byl to velice šlechetný muž.
Po roce 1990 se Ivan Klíma zasloužil o oživení Českého centra Mezinárodního PEN klubu, v jehož výboru po mnoho let působil a nějaký čas náš PEN klub i vedl jako jeho předseda.
Z obřadní síně jsme pak kráčeli za rakví rozlehlým Novým židovským hřbitovem až do jeho zadní části, kde byla rakev spuštěna do hrobu vedle zpěvačky Yvony Přenosilové. Doře znám pohřby křesťanské, zejména katolické, a tu mě překvapila ta prostota - žádná zdobená rakev ani hrob vyložený černým suknem, pochopitelně žádné květiny a věnce; my muži jsme se pak podle zvyklostí chopili lopat a hrob zasypávali bez ohledu na případné umazání smutečního oděvu.
Napadlo mě, že je asi výhodou omezenost lidského života maximálně na jedno století, na „jedno šílené století“, protože prožívat druhé „šílené století“, by stejně bylo k nepřežití.
Autor: Ondřej Vaculík