Dvaasedmdesátiletý karlovarský rodák, který už roky žije v Plzni, patřil mezi naše nejlepší silničáře a spurtery. Vyhrál šest etap slavného Závodu míru, kraloval etapovým závodům Okolo Slovenska, Kolem Skotska či Británie. Později byl také úspěšným trenérem a v neposlední řadě i podnikatelem v cyklistickém oboru. „Ale nejvíc vzpomínám na závodění. Tam jsem slavil největší úspěchy a život cyklisty byl velice krásný,“ svěřil se Bartoníček na slavnostním vyhlášení ankety Král české cyklistiky 2020 v pražském Průmyslovém paláci.
Byl jste překvapený, když jste se dozvěděl, že vstoupíte do cyklistické Síně slávy? Sice si myslím, že jsou tu ještě jiní závodníci, ale pochopitelně to bylo příjemné překvapení. Byl to příjemný večer, jen škoda, že tam nebyli diváci. Je to pro mě pocta. Zrovna nedávno jsem našel svůj první tréninkový deník a na úvodní stránce je vylepená fotka Honzy Smolíka. To byl můj velký vzor, a teď jsme spolu v Síni slávy.
Jak vzpomínáte na koncovky etap Závodu míru, které se často dojížděly na škvárovém oválu stadionů? Právě v rodných Karlových Varech jste takhle triumfoval v jedné z etap v roce 1972. Tyhle dojezdy byly pro diváky hodně zajímavé. Celé odpoledne strávili na stadionu, měli připravený doprovodný program. Postupně z amplionů hlásili, že do cíle zbývá sto, pět, jeden kilometr. Pak jsme se vřítili do brány, zaprášilo se, občas někdo spadl, objelo se ještě celé kolo až do cíle. Ve Varech šlo o můj první Závod míru a i když byla zima, dokázal jsem vyhrát.
Den poté, co jste v etapě do německé Gery dojel třetí. A hned po Varech jsem byl v Praze v cíli druhý. Začal rozruch, lidi se ptali, kdo je ten Bartoníček. A možná jsem tím nakopl i celý národní tým, protože další etapu do Hradce Králové vyhrál Vlasta Moravec a zadělal si tím na celkové prvenství.
Odměnou za vítězství v Karlových Varech pro vás byla i nečekaná cena, že? Ano, koupel ve zlaté vaně Císařských lázních. Koupal se v ní Brežněv, císař Heile Selassie a Bartoníček. (smích) V tu chvíli mně to bylo ale jedno, hlavně jsem si užíval horkou lázeň.
Ještě jeden velký závod je třeba zmínit. Ve sbírce máte i triumf ve slavném klání Praha - Karlovy Vary - Praha, nejstarší cyklistické akce u nás, jejíž tradice začala v roce 1921. Škoda, že už roky neexistuje, vždyť se odjelo snad devadesát ročníků. Já ho vyhrál jednou v roce 1970, můj bratr Zdeněk dokonce dvakrát a potřetí spadl sto metrů před cílem. Bylo to 270 sakra těžkých a zajímavých kilometrů.
I když jste byl také úspěšným trenérem, závodění ve vzpomínkách zůstává nejvíc?
Bylo to jen o mně. Co jsem si naplánoval, to jsem udělal, a když něco nevyšlo, mohl jsem být naštvanej jen na sebe. A tuhle jistotu jako trenér ani jako podnikatel nemáte. Navíc není nic krásnějšího, než když se řítíte branou na lidmi zaplněný stadion na první pozici a dopředu víte, že vyhrajete. Pro tohle se sport dělá.
Líbí se vám současná světová cyklistika? Myslím, že je závodění příliš přetaktizované. Silné stáje mají průběh závodů pevně v rukou. Ředitelé v autech u počítačů kontrolují složení úniků, vysílačkami dirigují tým a jezdci vykonávají jejich pokyny. Pro diváka je to docela fádní a snad jen horské etapy nebo jednorázové klasiky z toho vybočují. Bez vysílaček v pelotonu by to bylo daleko zajímavější.
Jak často nyní do sedla sednete vy? Moc tomu nedám. Dříve jsem třeba jezdil z Plzně na otočku k mámě do Varů, ale máma tu už nějaký čas není a tahle motivace padla. Nejčastěji tak jezdívám rybařit na Hracholusky. A s partou kamarádů hraju hokej. Má to výhodu, že když jako levý křídlo dostanu puk, tak musím dopředu mazat naplno. Kdežto když na kole přijedu pod kopec, tak nohy už nějak nechtějí jet...
