Jaká je skutečná realita za zdmi českých nápravných zařízení a co o nás jako o společnosti vypovídá to, jak se chováme k odsouzeným? Hostem plzeňského interview podcastu WESTcast byl Lukáš Dirga, penitenciární sociolog z Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a autor úspěšného podcastu Ostnatý drát. V hlubokém rozhovoru popsal svou unikátní profesi, vyvrátil mýty o pohodlných českých kriminálech a vysvětlil, proč je humánní a terapeutický přístup k vězňům tou nejlepší investicí do bezpečnosti nás všech.
Zájem Lukáše Dirgy o specifický a uzavřený svět za ostnatým drátem se formoval už v dětství. Pochází totiž z Horního Slavkova, kde je místní věznice nepřehlédnutelnou dominantou města.
„Bydleli jsme v panelákovém bytě a když jsem vyšel na balkon, viděl jsem v dáli věznici. Dlouhou dobu mě fascinovala, byl to takový svět ve světě. Když jsem chodil kolem běhat nebo venčit psa, slyšel jsem ten hluk a viděl vězně v oknech, jak tam něco pokřikují,“ vzpomíná sociolog na své začátky. Skutečný impuls ale přišel až s historkami přátel, kteří v zařízení pracovali. Naivní představy, ovlivněné médii, vystřídala touha tomuto komplexnímu prostředí hluboce porozumět z vědeckého hlediska.
Dostat se do věznic jako výzkumník však nebylo jednoduché. Standardní písemné žádosti během magisterského studia narážely na absolutní nezájem. Průlom nastal až v doktorském studiu díky využití kontaktů přímo z řad zaměstnanců věznice – takzvaných „gatekeeperů“ (strážců brány). Za uplynulých 13 let se situace otočila. Lukáš Dirga, který v minulosti působil i na Ministerstvu spravedlnosti, dnes už dostává do věznic přímá pozvání a za svou kariéru navštívil přes pět desítek nápravných zařízení po celém světě.
Při srovnání českého vězeňství se zahraničím sociolog odmítá tezi, že by tuzemský systém selhával kvůli neschopnosti lidí. Problémem je podfinancování a přetíženost. Zatímco v některých zahraničních systémech má jeden zaměstnanec na starosti 5 až 10 vězňů, v Česku tento poměr vlivem poddimenzovaného stavu dosahuje až 1 ku 60. Zaměstnanci jsou pak zavaleni administrativou a nemají čas na individuální práci.
Jako pozitivní vzor uvádí norskou otevřenou věznici na ostrově Bastoy, která funguje na komunitním principu bez mříží. Vězni tam společně se zaměstnanci provozují farmu, holičství či kavárnu. Podobně inspirativní je skotská věznice PSM s vlastním vězeňským rádiem, divadelním sálem nebo cvičnou kavárnou pro setkávání s rodinami.
Na opačném pólu stojí zařízení typu San Pedro v Bolívii. „To je svět ve světě, který armáda hlídá jen zvenčí. Uvnitř nejsou vůbec žádní zaměstnanci, věznici řídí sami vězni. Když tam chcete být ubytován, musíte si za celu platit, jinak ležíte na zemi. Žijí tam s nimi celé rodiny a kvete tam tvrdý drogový byznys, vraždy a prostituce. Na podobném principu čistého odkladiště bez jakékoliv terapie funguje i obří centrum SECOT v El Salvadoru pro 40 tisíc lidí,“ popisuje odstrašující případy Dirga.
Mýty o tom, že české kriminály připomínají pohodlné „fešácké“ hotely, sociolog striktně vyvrací. Typickým rysem českého systému je historicky dané hromadné ubytování, které připomíná vojnu nebo internát. Na dlouhých chodbách oddělených masivními katrovými mřížemi jsou ložnice, kde nezřídka spí 10 i více odsouzených pohromadě, protože české soudy posílají do výkonu trestu obrovské množství lidí a kapacity nestačí (Česko má jednu z nejvyšších mír uvěznění v Evropě).
„Vybavení je starší, je tam neustálý hluk, specifický zápach a všichni – jak vězni, tak zaměstnanci – se nacházejí v módu permanentní ostražitosti. Je to nesmírně stresující prostředí,“ vysvětluje sociolog s tím, že vězení rozhodně není místo, kde by chtěl kdokoli dobrovolně trávit čas.
Podle Lukáše Dirgy je klíčové, aby většinová společnost pochopila, jaký má mít vězení smysl. Primárním účelem není pomsta nebo uvržení člověka do temné kobky, ale dlouhodobá ochrana společnosti.
„Norské nápravné služby mají jedno krásné motto: Vychováváme naše budoucí sousedy. U nás máme dlouhodobě kolem 20 tisíc vězňů a 99,8 % z nich se jednou vrátí na svobodu. Budou to naši sousedé. Pokud z vězení uděláme ta nejděsivější místa plná represe a lidem nedáme perspektivu, budeme do společnosti ven lifrovat tikající bomby, které nemají co ztratit. Když z věznice vyleze člověk bez zázemí, bez sociálních kompetencí a neumí pracovat se vztekem a agresí, je jen otázka času, kdy to bouchne znovu. Terapeutická práce s trestanci a jejich příprava na svobodu je ve finále investicí do bezpečnosti a budoucnosti nás všech,“ říká Lukáš Dirga. A dál? Celý rozhovor najdete ve WESTcastu v záhlaví tohoto článku.
.jpg.small.jpg)
.jpg.small.jpg)
.jpg.small.jpg)
.jpg.small.jpg)
.jpg.small.jpg)
