Škodováci nepřijdou. A oni přišli

foto: archiv J. Bernarda

Všichni čekali, jak se v listopadu roku 1989 postaví ke všem demonstracím Škodovka. Škodův závod zaměstnával nejvíce lidí v Plzni a sloužil jako pevná hráz socialismu. Když se začali účastnit demonstrací odboráři Škodovky v čele s Josefem Bernardem, současným krajským hejtmanem, bylo jasné, že se něco děje. Pak Bernard přivedl Škodovku i na náměstí, které se tím rázem zaplnilo. A bylo „vymalováno“.

„Já si v téhle době vzpomenu na tu větu. Budu parafrázovat. Poslouchal jsem teď ze záznamu Václava Havla. A on tam v jednu chvíli říká něco v tom smyslu, jako: Nezoufejte, až bude úplně nejhůř, tak se to všechno začne obracet, a uvidíte, že se to změní. A já si myslím, že v téhle době je to asi to, co nejvíce potřebujeme.“

Jak už to tak bývá, světonázor Josefa Bernarda se začal vytvářet díky jeho rodičům. Protože byli rodiče dnešního hejtmana Plzeňského kraje „obyčejní“ dělníci, uchovávali si ze svých rodin úctu k první republice – k Tomáši Garriguovi Masarykovi, Edvardu Beneši a celkově k demokratickému zřízení.

„V podstatě jimi jsem byl hodně ovlivněný v tom, že asi komunistický režim není úplně ta správná cesta. Od mládí jsem vyrůstal na foglarovkách a měl jsem rád knížky Ernesta Thompsona Stetona, Františka Alexandra Elstnera, prostě všech autorů, které režim zakazoval.“

Vystudoval čtyřletý učební obor s maturitou v plzeňské Škodovce. I když to pro něj byl velký zásah do života, studium ve Škodovce mu přineslo řadu zkušeností i skvělých přátel. „Škodovka si velmi dobře pamatovala události z měnové reformy v roce 1953, což bylo vlastně první vystoupení lidí v socialistickém bloku proti komunistickému režimu.“

V roce 1988 se Josef Bernard rozhodl zorganizovat besedu se svým oblíbeným spisovatelem Jaroslavem Foglarem. Šlo o velice zajímavou akci, díky níž se seznámil s celou řadou osobností z plzeňského disidentu, ke kterým patřil Petr Náhlík, Miroslav Svoboda, František Pitor či Petr Šašek. Byla to vlastně jedna z největších besed s Jaroslavem Foglarem vůbec. Do spárů StB se dostal také kvůli besedě o Turínském plátnu, kterou spolu s kolegy uspořádal.

21. listopadu dorazili se dvěma kolegy do Komorního divadla, kde se nehrálo. Pořádně to tam ale vřelo. Říkalo se, že Škodovka je tuhá a že nikdo ze Škodovky se k nim nepřidá. „Tehdy jsem na podobné řeči říkal: To není pravda, všichni půjdou! Ale moc jisti jsme jsi nebyli!

Spolu s dalšími založil Občanské fórum Škoda a současně vznikl stávkový výbor. „A řekli jsme si, že sepíšeme prohlášení a účelem toho prohlášení bude, abychom ho přečetli na náměstí, abychom vlastně vyzvali škodováky, ať se začnou přidávat do Občanského fóra.“

V Občanském fóru Škoda bylo uvedeno, že všichni jeho stoupenci ostře protestují proti zásahu 17. Listopadu v Praze. Jako odezvu na to všechno vydaly „zuřivé lidové škodovácké milice“ ostré prohlášení v tehdejší Pravdě, kde dokonce zdůrazňovaly, že „nepotřebují inteligenty ani studenty“.

Nakonec Bernard zavolal tehdejšímu řediteli Škodovky Františku Korbelovi. Plánovanou generální stávku ve Škodovce ředitel Korbel odmítl a doporučil jim, že pokud chtějí proti něčemu protestovat, ať si „něco někam demonstrativně připnou“. Josef Bernard a jeho kolegové přesto nadále trvali na vyhlášení generální stávky.

Hned nato začala ve Škodovce panovat pochmurná atmosféra. Do kanceláře Josefa Bernarda dorazili příslušníci StB a začali ji prohledávat. Mysleli si, že tam najdou letáky a nějakou zakázanou literaturu. Bernardův nadřízený Josef Zůcha ho včas po telefonu varoval. „Tak mi probrali šuplíky, skříně, něco vyházeli, no. A to bylo vlastně poslední moje setkání s estébáky, kdy jsem seděl na té opačné straně stolu. A teď se s nimi setkávám zase někdy ve veřejném životě.“

Josef Bernard se z politiky po devadesátém roce úplně stáhl. Když mu bylo padesát let, začal už jako ředitel Škoda Transportation o vstupu do politiky uvažovat. V roce 2015 vstoupil do ČSSD. To, proč si vybral jako generální ředitel, manažer, topmanažer Škodovky s více než třiceti lety praxe v tomto podniku právě sociální demokracii, byla častá otázka nejen blízkého okolí. „Prostě ta idea sociální demokracie…Já snad v politice neznám jiná dvě hezčí slova.“

Pavel Pechoušek