S Bohem hovoří i na hřišti. Fotbalista Ba Loua promluvil začátcích v Africe, víře i tetování

foto: FCVP

Z Pobřeží slonoviny na západě Afriky, kde se před čtyřiadvaceti lety narodil, už s fotbalem procestoval Francii, Dánsko i Českou republiku. Do plzeňské Viktorie fotbalový záložník Adriel Ba Loua zamířil loni v létě z Karviné a poměrně brzy si vybudoval silnou pozici v týmu.

„Plzeň je skvělé město s velmi přátelskými lidmi. Chci si zde zahrát Ligu mistrů. Viktorka v ní již třikrát byla, chtěl bych to také zažít. Ale je to jen jeden z cílů. Samozřejmě chci vyhrát mistrovský titul i pohár. Zkrátka být na prvním místě,“ svěřil se Ba Loua v obsáhlém rozhovoru pro nedávný klubový magazín Viktorián.

Vraťme se k vašim fotbalovým začátkům doma v Pobřeží slonoviny. Hrál jej někdo z rodiny?
Táta, ale jen na nižší úrovni, pak asi pět let trénoval. Fotbalu se v nižších soutěžích věnoval také můj starší bratr, já jsem první, kdo to dotáhl někam dál. A úplné začátky? Byly mi čtyři roky, hrál jsem venku s kamarádem, neměli jsme ani body, jen nějaký horší míč. A hrozně nás to bavilo, vydrželi jsme u fotbalu třeba i pět hodin. Zhruba v šesti letech jsem začal hrát se staršími kluky, táta mě pak vzal do akademie ASEC Mimosas, jedné z nejlepších v Africe, na zkoušku. A tam už si mě nechali. Byl jsem tam od pondělí do soboty, rodinu viděl jen v neděli. Na to jsem si musel zvyknout, ale soustředil jsem se na to, abych makal sám na sobě.

Už v šestnácti letech jste nakoukl do prvního týmu, jaké to bylo?
Nechci znít namyšleně, ale dařilo se mi, byl jsem jeden z nejlepších v mládeži. Dodnes si pamatuji svůj první zápas. Šel jsem ze hry poměrně brzy, protože mě pořád všichni nakopávali. Byl jsem zraněný snad úplně všude, kde to šlo. Ale trenér mi říkal, abych si z toho nic nedělal, že jsem podal dobrý výkon. Postupně jsem procházel také mládežnickými výběry Pobřeží slonoviny, s reprezentační dvacítkou jsem si zahrál i Afrika Cup. Působil jsem i v týmu do 23 let, se kterým jsme neúspěšně bojovali o olympiádu. A teď je můj cíl si zahrát za dospělý národní tým. Udělám pro to vše.

Z Mimosas jste se přesunul do francouzského Lille, byla to velká změna?
Poprvé jsem opustil Afriku, zamířil do velkého klubu. Těžké, ale zároveň to byla velká výzva. Vzal si mě tam na hostování trenér Hervé Renard, který mě znal už z Pobřeží slonoviny. Trénoval jsem s prvním týmem, ale když se blížila moje šance, trenéra Renarda po špatných výsledcích vyhodili. Pak jsem byl přeřazen do béčka, zranil se a musel na operaci s ramenem. Pak už jsem se v Lille neprosadil, ale i tak to pro mě byla čest. Trénoval jsem s hráči, které jsem znal jen ze hry FIFA, užíval si to.

Z Francie jste zamířil na sever Evropy do dánského Vejle. Další výzva?
Přesně tak. Vejle hrálo druhou ligu, první rok byl skvělý. Pak se nám přestalo dařit, ligu jsme naštěstí udrželi. K týmu pak přišel Ital Adolfo Sormani, skvělý člověk, ale zároveň i trochu blázen. Měl velice těžké tréninky a pořád křičel, třeba minutu v kuse. I v šatně během zápasů kolikrát měl chuť rozbít úplně všechno, házet s věcmi a tak dále. Ale byl to velice dobrý trenér. Jinak v zimě bylo v Dánsku opravdu velké chladno, život je tam navíc velice drahý, o výplatu jste přišli třeba za deset dní. Ale i tak jste si tam našel spoustu přátel, dodnes jsem s nimi v kontaktu.

Pak už se ozvala Karviná.
Zrovna jsem byl s kamarády na dovolené a když jsem se probudil, měl jsem asi patnáct zmeškaných hovorů od mého agenta. Ten mi volal, že mě chtějí v jednom klubu z České republiky. Já zareagoval otázkou: Kde je Česká republika? Něco mi o tom řekl, a tak jsem do toho šel, chtěl jsem to zkusit. Nelituji, v Karviné jsem byl velmi šťastný. Všichni ke mně byli velice milí. I lidé ve městě mě dokonce chválili, říkali, že jsem na ten tým až moc dobrý. A já se snažil na hřišti vždy odevzdat maximum.

Kdy jste se dozvěděl, že vás sleduje Plzeň?
Nejdřív jsem o tom nevěděl. Ale pak jsme hráli s Karvinou na Bohemce a volal mi agent, že mě přijeli sledovat zástupci Viktorky. Byla to pro mě pocta. Zápas se mi podařil a pár týdnů nato mi agent řekl, že mě chtějí v Plzni koupit. Neváhal jsem, protože mým cílem je hrát evropské poháry a vyhrávat trofeje. A toho věřím, že zde dosáhnu.

Nelze si nevšimnout, že před každým zápasem i rozcvičením se modlíte. Jste silně věřící člověk?
Jsem křesťan. Věřím v Boha, celá moje rodina to tak má. Před každým zápasem žádám Boha o pomoc, aby mi pomohl k dobrému výkonu a k potřebné síle. Abych se díky němu vyhnul zranění, špatnému chování k rozhodčímu, soupeři a dalším. Modlení mi hodně pomáhá. Na hřišti je totiž hodně emocí, ale je vždy důležité zachovat klidnou hlavu. Takže s Bohem stále mluvím, i na hřišti. Věřím, že mě vždy slyší.

Tělo vám pokrývá také řada tetování. Má každé svůj příběh?
První jsem si nechal udělat asi v sedmnácti letech. A je to něco jako droga, jakmile se jednou necháte potetovat, tak se vám chce znovu a znovu. Ale vždycky chci, aby to tetování mělo smysl, nějaký můj příběh, aby mi to něco připomínalo. Kvůli tomu mám na noze vytetovaný tvar mé země se slonem. Na zádech mám pro změnu vytetovaného mladého fotbalistu s míčem bez bot, tedy mé začátky. A pak ten fotbalista začne hrát na velkém hřišti. Krok za krokem, stane se profíkem. Takže ano, tetování vždy vypráví nějaký můj příběh.