Rozkaz, ten zněl jasně: Nikdo nesmí přejet za žádnou cenu!

Foto: Hana a Viliam Poltikovičovi

Určitě si vzpomínáte na legendární hlášku z filmu Pelíšky, která je v současné době vzhledem k omezení pohybu osob více než aktuální. Tenkrát zpovídal Jaroslav Dušek v roli komunistického učitele soudruha kapitána. Teď jsme vyzpovídali Jardu my. Jak se má a jak vzpomíná na účinkování v Plzni se dozvíte v našem rozhovoru.

H. a V. Poltikovičovi

Jak se máte? Hrál jste někdy divadlo v Plzni? Jaké máte vzpomínky na Plzeň?
Mám se skvěle. Díky. (Smích). Bylo období, kdy jsme hráli v Plzni každý měsíc v divadle Alfa.  Tenkrát to zařizoval Miroslav Anton. Bylo období kdy jsme byli v Plzni pečený vařený. Pak jsem byl pravidelně na festivalu Finále Plzeň, uváděl jsem několik prvních ročníků. Pak nastalo období takového rozpačitého plzeňského přešlapovaní. Také jsme hráli v Divadle Miroslava Horníčka a dalších. Všechno to byly ryzí improvizace.

Lidi Vás znají z filmů, kde máte většinou komickou roli, například Pupendo, Pelíšky. Zároveň Vás baví improvizace. Cítil jste se v těchto rolích jako “doma?
Většina toho, co jsem hrál, se mi hrálo dobře, ať to bylo to, či ono. Nemám nějakou preferenci. Asi jsem směšný, takže proto asi ty komické role, protože jsem asi legrační.

Zahrál jste si někdy vážnou roli?
Já myslím, že v Pustině. To bych řekl, že to byla vážná role. Něco tak napůl bylo ve filmu Musíme si pomáhat. Pak jsem hrál takového divného psychiatra ve filmu Šílení. To byla zvláštní role. Myslím, že byly i takové role na pomezí, například ve filmu Ještě žiju s věšákem, pláštěnkou a čepicí. To bych neoznačil úplně jako komickou roli, ale to záleží, jak to označujeme. Já vždycky v těch rolích vidím i nějaký lidský aspekt, ať je to Saša z Pelíšků, nebo Míla Břečka z Pupenda. Pro mě to nejsou jenom komické figury, ale spíš takoví lidé, který to nějak nezvládají, ten svůj život.

H. a V. Poltikovičovi

Podle toho si vybíráte role, když čtete scénář? Aby postava měla nějaký lidský rozměr, aby byla něčím zajímavá?
Já si vybírám podle toho, jestli tomu rozumím, tomu, co čtu. Jestli jsem s tím nějak vnitřně srozuměný, jestli mi to jde po srsti a cítím, že to umím zahrát. Jinými slovy, že tomu můžu prospět a přispět. Někdy odmítám role, když mám dojem, že by to někdo jiný zahrál líp než já. Pak doporučím třeba jiného herce, protože si myslím, že on to bude umět líp, že se na to nehodím. Záleží mi na týmu, který film tvoří. Režisér, kameraman, kolegové herci, takové věci kolem toho hrají velkou roli. Jsou scénáře, které odmítnu. Není toho mnoho, co odmítám, ale nechtějí se mi hrát třeba seriály. Na můj vkus se to tam dělá všechno moc rychle. Také záleží na tom, jak je to ošetřeno ve smyslu času. Jestli to bude točeno filmovým způsobem, jestli je dost času na natáčení, jestli je tam klid. Nerad dělám věci ve spěchu a pod tlakem, to mě nebaví. Vyhledávám klidné týmy.

V posledních letech hrajete v Klubu Lávka v Praze představení Čtyři dohody, a stejně tak i Pátou dohodu. Na ně se lidé stále vracejí. Čím to je?
Pro mě je to pořád vlastně záhada. Poslední rok nehrajeme, protože se nějak vůbec nehraje (smích), ale předtím jsme ho hráli asi 15 let, což mi přijde překvapivě dlouho. Na začátku jsme to nečekali, nemysleli jsme si, že to bude nějaký hit. My jsme ho chtěli hrát pro sebe, protože nás to bavilo a hodně mě to oslovilo. V počátku tomu nevěřil nikdo, že by to mohlo být na jevišti, a všichni se spíš podivovali, co tam chci hrát a o čem to bude. Takže vznikl takový úkaz, samospád. Čtyři dohody nikdy neměly žádnou velkou reklamu nebo kampaň. A proč na to lidi stále chodí? To se musíte zeptat diváků, já nad tím jenom žasnu.

Žijete rád v České republice? Co se Vám tu líbí a co ne?
To já vůbec nedovedu říct. Já se vyskytuji na pár místech republiky a tam se vyskytuji rád. Občas se objevím někde, kde si tak říkám, že tam bych asi bydlet nechtěl, když je tam třeba oranžový vzduch a valí se tam z komína. To mi přijde na můj vkus až moc barevný život. Vím, že se jinak žije ve městech a jinak na vesnicích. V pohraničí je to pořád jiné než v centrech, tak to nedokážu takhle posuzovat. Já mám rád planetu jako takovou. Planetu Zemi jako bydliště moje, jako domovinu, a po vzoru indiánů považuji za domov galaxii. S touto galaxií jsem spokojen a planeta Země se mi také velice zamlouvá. Jenom někdy se mi zdá, že tam lidi dělají divný věci (smích).

H. a V. Poltikovičovi

Často se zmiňujete o životě indiánů jako o inspiraci nebo vzoru. Chtěl byste si život vyměnit s indiány, žít v indiánské civilizaci?
Kdybych to chtěl udělat, tak jsem to udělal, tak bych tam dávno byl. Pro mě slovo indián neznamená ten, kdo žije v pralese nebo ten, kdo žije kmenovým životem. Pro mne je slovo indián odvozeno od toho údajného původního Kolumbova pojetí. Jedni říkají, že Kryštof Kolumbus nevěděl, že doplul do Ameriky, že si myslel, že je v Indii. To tvrdí nějací lidé, kteří hodně podceňují tehdejší mapy, protože Kryštof Kolumbus měl od krále Jindřicha Mořeplavce dokonalé staré čínské mapy. Pluli podle nich, takže věděli velmi dobře kam dopluli. Říká se, že on použil to označení. Že to jsou lidé, kteří žijí “In Deo – v bohu”. Že to byli lidé šťastní, vyrovnaní, usměvaví a on byl tak zasažen jejich vnitřním klidem a mírem, že jim říkal, že jsou In Deo, a vzniklo to “indéán”, jako ten, kdo žije v bohu. To se mi líbí, to bych rád udržoval, takový stav. V tomto smyslu bych byl rád ten indián.

Máte rád přírodu a zvířata. Kde nejraději trávíte svůj volný čas?
Co jiného bych měl mít rád. To je pro mě základ. Proto hodně času trávím na chatě na Sázavě. Miluju řeku Sázavu, v Černošicích zase Berounku, tam bydlím kousek od lesa. Mám to k němu asi osmdesát kroků. Přírodu nezbytně potřebuji ke svému životu, asi bych nedokázal žít úplně v centru velkoměsta. Možná někde na kraji, ale určitě blízko řeky a lesů. Je to pro mě nezbytné, abych mohl být naživu.

Všude se dočítáme, že strava je klíčem k dobrému zdraví. Jak to máte vy? Jste například vegetarián?
Nejsem vegetarián. Když se mě třeba ptají filmaři, zda chci bezmasé jídlo, tak řeknu, že si ho s chutí dám, ale nemusí kvůli mě dělat nějaké složité operace. Když je maso, tak si ho prostě dám. Jakýkoli fundamentalismus pro mě prostě zavání fanatismem, bojovností. Ať si každý dělá, co chce. Jestli třeba někdo nechce jíst čočku, ať nejí čočku. Já mu nebudu vysvětlovat, proč jíst čočku. Jinými slovy, ať si každý experimentuje, jak je mu to libé, ale ať to nikomu necpe. Podle mě je hlavní naslouchat tělu, jíst to, po čem je mu dobře a ne to, co mu dělá špatně. Jinou stravu chce tělo v létě, jinou v zimě. Prostě naslouchat a hlavně nikomu nic nevnucovat, protože každý jsme individuální. Univerzální diety mi přijdou hodně zjednodušené a já jsem prostě pro pestrost.

Foto: H. a V. Poltikovičovi

Někteří lidé vás odsuzují, že propagujete šarlatány a nebezpečný způsob života.
Podle mě je to jejich přesvědčení, oni mě tak vidí. To se nedá nic dělat. To je jejich věc. Já se tím moc nezabývám. To je jejich svět, ne můj. Pokud někdo říká, že šarlatáni jsou ti lidé, kteří z mého pohledu jsou mnohdy velmi moudří lidé a chápou celistvost a propojenost tohohle vesmíru, tak ano. To, že někdo například vidí planetu jako živou, a že když ji poškozuje a zatíná tím do vlastního těla, tak jestli tohle někomu přijde jako šarlatánství, tak znovu říkám, ano. To se pak míjíme úplně, když někdo žije ve světě, který mi není blízký nebo úplně pochopitelný.

Proč si myslíte že to tak je? Z neznalosti? Ze strachu z jiné cesty?
To nevím. Asi to bude i z jiných důvodů. Jinak se na mě dívají jehovisti, ti mě mají za okultistu. To jsem se dozvěděl od jednoho spřízněného jehovisty (smích). Patrně jinak na mě koukají katolíci. Ti o mě říkají, že jsem pohan, uctívač slunce a nevím co ještě. Myslím, že lidem překáží ta víra, přesvědčení. Vždycky to pramení z nějakého fanatismu. Pro mě vůbec někoho nějak označovat, znamená to, že ten člověk má buď velkou projekci své osobní důležitosti nebo věří v nějaké myšlenky, v učení, a já mu nesednu do toho jeho učení. Pak má tendenci mě nějak osočovat z toho, že jsem nepřijal “správné” učení.

Proto máte rád indiány, Toltéky?
Ano. Oni se nevěnují nějakému učení ve smyslu soupisu, souborů, příkazů, přikázání. Oni se věnují individuální komunikaci s vesmírem, s tím “velkým duchem”. To mi je blízké, ten individuální kontakt, a do toho mi nemá co kdo mluvit. Vykládat mi, co mám cítit, co si mám myslet. Jakmile někdo cítí takové kompetence, tak se musím ohradit. Myslím, že není možné, aby někdo někomu diktoval způsob přemýšlení.

Jak vnímáte dnešní dobu?
Tahle doba je divná. Začíná nám diktovat čím dál tím víc. Maže tzv. “nesprávné” názory. Jsme zhruba tak někde v 50. letech, kde strana a vláda rozhodovala, co si lidé mají myslet, a když si mysleli něco jiného, tak byli na indexu, v undergroundu nebo zakázaní. Řekl bych, že tahle doba začíná extrémně vyhrocovat lidi proti sobě ohledně systému přesvědčení. Někdo věří ve vakcínu a někdo ani nevěří, že je to vakcína. Ta blamáž, to změtení jazyků nespočívalo v tom, že lidi mluvili anglicky, německy, italsky, ale že mluví “různými jazyky”. Někdo mluví jazykem přírody, někdo jazykem vědy, někdo rozličné jazyky umí dát dohromady a někdo ne a vůbec to nechápe.

Už rok nosíme roušky, divadla jsou uzavřená a vůbec máme všelijaká opatření. Vy máte přesto dobrou náladu. Míváte také někdy splín, nebo se naštvete?
(směje se) Jo. Někdy na mě dolehne smutek, když čtu některé články a názory, nebo když mluví takoví ti vytřeštění epidemiologové, virologové nebo parazitologové. Oni sami už nepůsobí zdravě. Mají takový nepříčetný výraz, mluví zrychleně, katastroficky, hystericky a vykládají, co se všechno stane. Já si myslím, že by o sebe měli asi více pečovat a být v klidu. Aby se tak nebáli. Aby nebyli tak vytřeštění. Žijeme ve hmotě, jsme na planetě Zemi a tady je to prostě vostrý. Tady vás může pokousat pes, nebo na vás může skočit klíště, uštknout zmije, kopnout kůň, trknout kráva, štípnout husa…! To se děje věcí na téhle planetě! A já si myslím, že je potřeba zachovávat klid. Tato planeta je fantastické místo pro to, abychom se učili být a žít spolu právě v té rozmanitosti. I s těmi jedovatými hady, s divnými pavouky. Žít spolu a přestali žít proti sobě. Netušil jsem, že se tohohle dožiju. Nečekal jsem, že se dožiju takového mohutného výplachu mozků, že si lidé tak zvyknou na věci, kterým říkají “chytré”. Já říkám, že se mají jmenovat “lstivé”.”

Proč lstivé?
Lidé věří, že to, co je v mobilu, je pravda. Uvěřili, že na Wikipedii a Googlu je pravda. Nevšimli si, že ani tam nejsou informace úplné, přesné nebo správné. Teď lítá po internetu spousta věcí, které ani nevíme od koho jsou. Podle toho, jak se to komu hodí, se šíří nesmysly. Nečekal jsem, že se dožiju takového zvláštního zmatku. Mě to ale nekazí náladu. Já to beru jako porodní stahy, jako porodní kontrakce. A ty také nejsou příjemné. Teď nás čeká průchod do toho světa, kde budeme schopni žít spolu, i s planetou, ne proti ní a přírodě. Přestaneme poroučet větru a dešti, a naučíme se s nimi komunikovat a domlouvat se spolu. Pro mnoho lidí to bude velké překvapení, co se ještě otevře a jaké informace vyplují na povrch.

Co tím myslíte?
Nešvarem naší civilizace je “tutlání”. Já tomu říkám že jsme “tutlající civilizace”. Chceme “ututlat” všechno, co se jí nehodí. Mažou se názory, které jsou “nesprávné”, jsou v rozporu. Ale i odborné názory jsou v rozporu. Dokonce někteří lidé jsou během půl roku v rozporu sami se sebou, ve svých názorech. Nevím, odkud se tedy odvozuje ten “správný” názor. Nicméně ty “nesprávné” se mažou. Ve snaze “ututlat” nějakou komunikaci. Myslím si, že tohle je výraz nedospělosti. Někdo radši nechce pravdu slyšet, zavírá oči a je spokojený s tím, jak to je. Už jsme ale dospělí. Měli bychom mluvit v klidu. I v debatě, která nám nemusí být úplně po srsti. Nemusíme na sebe křičet, nebo dokonce někomu zakazovat, aby něco říkal. Měli bychom vytvořit kruh a v tomto kruhu spolu rozprávět a pochopit, že můžeme mít jiné názory. To ale neznamená, že máme jeden druhého potírat, udávat, hádat se a obviňovat. To je pokleslý starý způsob, který bychom mohli překonat. Čeká nás komunikace, ať chceme nebo ne. Konec “tutlání” prostě.

Jaký je Váš vzkaz lidem v této nelehké “koronavirové” době?
Můj hlavní vzkaz je učit se naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Tomu, čemu Sokrates říkal Daimonión. Aby lidé tolik neposlouchali vnější hlasy, ten příval “správných” odborných názorů, ale aby dali víc na intuici. Nenechat se zmást, zachovat klid. Následovat jemné, ale velice silné vnitřní impulzy vlastní intuice. Dopřávat si čas sám pro sebe, vypnout zpravodajská média, jít někam k vodě, do lesa, pod strom, zkusit komunikovat s večerní hvězdnou oblohou a nalaďovat se na tuto komunikaci. Myslím si, že z vesmíru do našeho nitra proudí velmi přesné informace o tom, co se tady doopravdy děje. Nenechme se zmást. To je můj vzkaz.

Autor: Markéta Hallová