Richard Langer: Zvykl jsem si na svobodnou nohu, baví mě, že si rozhoduji o svém životě

foto: Plzeňská 1

Oblíbený a úspěšný redaktor Plzeňské 1, fejetonista, moderátor a v neposlední řadě zakladatel celostátního projektu CENY Ď. To je Richard Langer. V rozhovoru Tereze Endrštové vypráví nejen o své cestě k úspěchu, která jak sám říká je vždy plná nejistot.

Jste zkušeným a oblíbeným redaktorem. Jak dlouho se věnujete redaktorské práci?

Plus minus dvacet let. Všechno vyplynulo od mého začátku, kdy jsem šel před 26 lety na volnou nohu a dělal jsem mnoho profesí najednou… kromě práce redaktora ať už v tištěných mediích, televizi nebo rádiu, jsem také vydával několik let svůj zpravodaj, který je archivován v národní knihovně, dále také webový magazín… měl jsem období v roce 2013, kdy jsem napsal denně zhruba tak 5-10 stran článků formátu A4. Nikdy jsem se neptal na to, zda je to co dělám správně nebo ne, ale věděl jsem, že musím a tím, že to akceptovalo i okolí, bylo to zřejmě i profesionálně vyhlížející (smích), ale vyplynulo to z nutnosti. Asi úplný začátek mé redaktorské práce byl takový, že jeden můj kamarád vydával kulturní časopis a nabídl mi, abych mu pomohl sehnat sponzory. To se mi podařilo, nejdříve však bylo potřeba o nich napsat článek, musel jsem si sám poradit, nikdo se neptal, jestli to umím. Dnes by to byla otázka 20 minut, tenkrát mi to trvalo třeba 10 hodin.

Říkáte, že to vyplynulo z nutnosti, ale určitě Vás tato práce musí také bavit a naplňovat, když jste u ní zůstal tolik let…

To určitě baví. Já jsem měl nejdříve úplně jiné perspektivy… s kamarádem jsme založili první podobou autorské divadlo na ulici pod Orlojem v Praze. To divadlo potřebovalo nějak okomentovat, neměl jsem tehdy finanční prostředky na drahé profesionální moderátory, takže jsem byl nucen stát se moderátorem svých akcí.

Jste jak je vidět všestranně umělecky založený, chtěl jste být nejdříve tedy hercem?

Chtěl jsem být elektrotechnik na dráze. (smích) Nejdříve jsem absolvoval elektrotechnickou průmyslovou školu a pak jsem s kamarádem založil divadlo a už bylo jasné, že jsme se do toho zamilovali. Zvykl jsem si na svobodnou nohu, baví mě, že si rozhoduji o svém životě. Když není válka, je zdraví, tak proč nevzít práci jako sport. (úsměv)

Vám je práce zároveň i koníčkem, asi nemáte moc volného času, pokud ho však máte, jak odpočíváte?

16.06.24 XVI.ročník finále cena Ď Praha-Nová scéna ND 296 (1)Většinu roku nemám skoro čas a nevidím rozdíl mezi sobotou a pondělím. Je pro mě přirozené dělat každý den, od rána nejméně do půlnoci. Teď už i moje žena, která mi hodně věcí produkuje, sedí u počítače nejméně do jedné hodiny v noci, takže jsme tomu oba propadli. Ale nemám pořád pocit, že bych pracoval. Někde v sobě mám výčitky, že si život možná až nezaslouženě užívám. (smích) Dá se to charakterizovat tak, že je to koníček, ale já bych to řekl tak, že je to můj život.

Nemáte někdy pocit, že se tohle všechno těžce skloubí s rodinným životem, že musíte často volit mezi rodinou a prací?

Někdy je to tak, že každý z rodiny má svou činnost a pak se odpoledne doma sejdou a vymýšlejí věci, co budou dělat spolu. Já jsem 26 let na volné noze, ale moje žena je se mnou 26 let na volné noze… takže věci prožíváme spolu, buďto si je spolu proradujeme nebo si je společně protrpíme a o to více nás to spojuje a máme ohromný partnerský vztah. (usmívá se) Naše dcera v tom vyrostla, takže nám pomáhá, přestože se rozhodla, že se moderování nechce věnovat, tak se mnou alespoň jednou ročně moderuje náš rodinný projekt Cenu Ď a užíváme si to. Je to časově a pracovně náročné, ale je za to odměnou velká radost. Každý projekt, by se dal přirovnat k rozjíždějícímu vlaku, kde v každém vagonu je tisíc nových radostí a starostí, a vy sice nevíte, jak pojede rychle, ale nechcete ho zastavit, protože tím byste šel tak trochu proti vlastnímu životu.

Pracujete na mnoha zajímavých projektech, většina lidí Vás zná asi hlavně jako reportéra Plzeňské 1, můžete nějaký vyzdvihnout?

Práce pro Plzeňskou 1 mě strašně moc baví, protože je to služba místu, které miluji. Někdy se bojím, že jsem až moc často v televizi a že diváka unavím. Sám sebe bych už dávno unavil. Naštěstí nemám televizi. (smích) Jinak píšu fejetony pro Český rozhlas 2, dokonce to považuji za největší úspěch mého života, protože všechny projekty co dělám pro Plzeňskou 1 nebo někde jinde jsou vždy spojeny s nějakým tématem, které je víceméně dané… prostředím, okolím, situací. Zatímco když píšete fejeton, tak si sednete a můžete si vybrat, o čem chcete psát, a když to potom slyší několik tisíc lidí najednou, 3 minuty čtete do éteru a oni, to co jste si „vycucali z prstu“ vnímají a vy si uvědomujete, že vnímají, to, co jste si vymyslela, tak to mě asi nejvíce těší. Největším mým životním projektem je CENA Ď. V roce 1997 vznikl Mecenáš klub, který tvořili podnikatelé a manažeři z oblasti kultury charity, z toho v roce 2001 vznikla CENA Ď jako dík mecenášům dobrodincům. Cena má dnes 14 krajských kol po celé České republice a finále ve spolupráci s Národním divadlem. Je mým hlavním životním projektem, kterému podřizujeme úplně všechno. Dalším mým takovým velkým životním nasazením, je ve spolupráci s mojí ženou podpora NADACE PRO TRANSPLANTACE KOSTNÍ DŘENĚ, kde jsem vymyslel před pár lety klub příznivců této nadace, který vedu a organizuji. Jinak v neposlední řadě se věnuji také moderování společenských akcí.

To je chvályhodné, vaše projekty jsou opravdu velmi laskavého charakteru. Když se ale teď vrátíme zpět k fejetonům. Máte svůj nejoblíbenější?

Těžko se vybírá jeden. Nicméně by asi určitě stál za zmínění můj fejeton, který mi zůstal nejvíce v paměti O prestižních wc. Nápad vznikl tak, že jsem jel do Prahy a uviděl jsem billboard s nápisem: Dejte své dítě do prestižní školky. Uvědomil jsem si, že jsem si do teď myslel, že existují jen 2 druhy školek: dobré a méně dobré. A netušil jsem, že se může najít i prestižní školka. Že dítě někam chodí, a i když jsou mu pouze 4 roky, už ví, že je to prestiž. Přišlo mi na tom něco k smíchu, a tak jsem na to reagoval myšlenkou, že to už mohou být všechny věci prestižní. Že by bylo dobré, kdybych si na Václaváku otevřel prestižní wc, a kdo ho nepoužije za 1 milion korun, nemá patřičnou prestiž. (smích)

Tak to je velmi zajímavá myšlenka. Vy jste člověk s velkým smyslem pro humor. Stalo se Vám již někdy, že Vám při natáčení reportáží došel?

Zákonitě se stane, že za každých 200 natáčení se najde jeden člověk, ať je to respondent nebo zadavatel, klient nebo někdo jiný, kdo patří mezi lidi, kterým nesednete. Mě baví, když ten den nebereme příliš vážně. Jednak vím, že při natáčení bývá nervozita. Většinou dotyčný respondent, když řeknete nějaký fór, který ho nejdříve zaskočí, protože neví, jestli je to pravda nebo ne, si pak uvědomí, že je to vtip, nakonec se i zasměje a uvolní se a tím z něj spadne stres z natáčení. Stane se, že ho ale řeknete někomu, kdo nemá smysl pro humor nebo má jiný nebo jste mu nepříjemný, protože nemůžete být příjemný všem. Pak se to obrátí v opačný efekt… Stalo se, že jsem vstoupil do jedné firmy a paní mi ve dveřích řekla: „Já jsem viděla Váš minulý pořad a musím říct, že takhle trapného moderátora jsem ještě neviděla.“ Myslel jsem si, že si dělá legraci, protože má podobný smysl pro humor jako já, ale ona to myslela vážně. V ten moment, když jsem zjistil, že to myslí vážně už to nebyla pro mě radost, ale zachoval jsem se tak, jak to musí každý zvládnout. Pojal jsem to jako práci a naprosto profesionálně se zachováním tváře, v serióznosti jsme to natočili. Protože ta paní měla na to právo, si myslet, že jsem trapný, a dokonce měla tak upřímnou povahu, že mi to řekla. Nicméně došlo na to, že když se začalo natáčet a zapnula se kamera, tak ji to vůbec nešlo a začala koktat. Když bych chtěl, tak jsem ji v tom mohl nechat a ona mohla na té obrazovce vypadat trapně. Já jsem ji, ale právě proto, abychom ukázali, že my jsme profesionálové, v tom nenechal. Vypli kameru a já jsem ji řekl, jak se k tomu má postavit. A když jsme znovu velice pomaličku zapnuli kameru, tak jsme udělali vše podle mých instrukcí tak, že ona z toho vyšla dobře. Pro mě paradoxně to bylo nové poznání a radost z toho, že nejsem škodolibý a pomstychtivý. Paní se pak už chovala velice přátelsky, něco jako když ji po bitvě zachráníte život. (smích)

Podle jakých kritérií si vybíráte osobnosti a místa pro své reportáže?

Spoustu věcí je daných, ale mám svobodnou ruku v tom, jak natáčení pojmu. Pro mě je to možná tak i lepší než když si to vybírám sám. Pak si také některá témata vybírám, podle toho, které mám rád a která mi jsou blízká. Jsou to témata většinou z oblasti charity, protože jsem přesvědčený o tom, že tady v Plzni máme spoustu zajímavých projektů, za nimiž jsou hodní a moudří lidé, kteří dělají něco ve prospěch tohoto města a jeho obyvatel. Kdybych si mohl vybrat, zda budu natáčet třeba o fotbalu nebo o tom, že někde dobrovolný hasič zachránil někomu život, tak si vyberu hasiče, protože to není tak, že bych tomu fotbalu nefandil, ale vím, že se o něj starají další tisíce fanoušků, a že bude žít dál. Já svoji pozornost obrátím tam, kde si myslím, že ten zájem až takový není, aby to bylo vyvážené.

Mohl byste připomenout divákům některé nadace, o kterých nejčastěji natáčíte nebo pro něž nejčastěji pracujete?

Jsem hodně orientovaný na NADACI KOSTNÍ DŘENĚ, od roku 2004 s ní hodně spolupracuji a pak také na nadaci STONOŽKA.

Který z Vašich pořadů je Vám svou náplní nejbližší, a v jakém Vašem pořadu se diváci mohou dozvědět více o charitách a dobročinných akcích?

O charitách se zmiňuji v pořadu Vychloubání s Richardem. Nedokážu říct, v čem se cítím nejlépe. Ale je to vždy ve chvíli, když se zapne kamera a já si uvědomuji, že tu nejsem pro peníze, že mě má práce baví a navíc tím plním službu našim divákům.

Jaké ze změn, které se udály v poslední době v Plzeňské 1, Vás nejvíce těší?

Hlavním pozitivem je to, že se někdo úspěšný rozhodl koupit tuto televizi a má s ní plány. Tím nás vlastně ocenil a ohodnotil naši práci. Dal nám tím vyznamenání za to, co jsme dosud udělali.

Já myslím, že by si přálo mnoho lidí, aby je práce naplňovala tolik jako Vás. Mohl byste nám na závěr prozradit své osobní motto, které Vás již v životě správně namotivovalo nebo posunulo dál?

Takto jsem o tom nepřemýšlel. Ale musím říct, že naposledy jsem na toto konto několikrát řekl svým přátelům, když se mě ptali, proč jsem na volné noze, nemám nikdy smlouvu na jistotu a zda mi nevadí, že s každým projektem je tolik rizik… že není pravda, že nemám žádnou jistotu… já mám jednu velikánskou jistotu… a tou je to, že s klidným srdcem všechny ty nejistoty umím přijmout. (úsměv)