Na historii plzeňského klubu jsem pyšný, říká šéf HC Škoda Martin Straka

Sám patří mezi nejlepší hokejisty v historii českého hokeje. Olympijský šampion z Nagana 1998, mistr světa z Vídně 2005, dlouholetá hvězda NHL v dresech Pittsburghu, New York Rangers či Floridy, útočník, který v roce 2013 vystřelil Plzni historicky první titul. Teď je bývalý útočník Martin Straka generálním manažerem a majitelem HC Škoda, v čele klubu je už více než deset let.

A letošní rok patří dalším oslavám. Hokej v Plzni totiž slaví 90 let, založený byl v roce 1929. Hlavní oslavy se konaly v únoru u příležitosti domácího zápasu proti mistrovské Kometě Brno. Na třicet klubových legend nastoupilo na ledovou plochu, převzalo historické dresy a slyšelo aplaus zaplněného hlediště. „Mám velkou úctu a respekt ke všem hráčům, trenérům, funkcionářům a vůbec všem lidem, kteří tvořili a tvoří dějiny našeho klubu,“ svěřil se 46letý Martin Straka.

Když jste chodil na hokej jako malý kluk, kdo byl pro vás na ledě tou hlavní ikonou?
S tátou a bráchou Michalem jsme v Plzni chodili na každý zápas. A když se hrálo venku, poslouchali jsme doma pokaždé rozhlasový pořád S mikrofonem za hokejem, jiné možnosti tehdy nebyly. Hokej jsem začal pořádně vnímat, když mi bylo okolo osmi let. Takže nejvíce si pamatuji 80. léta. A pro mě byl největší ikonou Franta Černý. Borec, na kterého jsem chodil, na tehdejší elitní lajnu Táflík – Pata – Černý. Frantu jsem moc obdivoval.

Koho dalšího?
Když jsem byl capart, táta vždycky mluvil v superlativech o Míňovi Kajklovi, strašně ho uznával. I já si ho na ledě ještě pamatuji, stejně jako dalšího obránce Vláďu Bednáře. Třeba Bohouše Ebermanna jako hráče v Plzni moc nepamatuji, ten už byl v té době za hranicemi.

Napadá vás i někdo z generace, kdy jste začínal v prvním týmu?
Radek Kampf, jednoznačně. Já měl to štěstí, že jsem s ním mohl hrát, s Milanem Volákem nám to v jednom útoku náramně sedlo. Strašná škoda, že se pak Radkovi stal těžký úraz při autonehodě, jinak by to dotáhl o hodně dál. Bylo to tahoun, vynikající hráč.

Možná i titul mohl být dřív, že? Ve finále 1992 proti Trenčínu Radek Kampf kvůli zranění scházel.
A scházel strašně. Nám to ublížilo. S ním by byla šance na titul určitě o hodně větší.

Co když se naopak vrátíme o pár dekád zpět? Jaké to je, když dnes potkáváte staré pány, kteří oblékali škodovácký dres před půl stoletím?
Je to zajímavé. Sešlo se to tak, že v posledních měsících spousta z nich slavila sedmdesátiny. Karel Trachta, Vláďa Bednář, Bohouš Ebermann, Mareček Sýkora, Jirka Neubauer… A všichni vypadají naprosto skvěle! Sedmdesátku bych nikomu z nich nehádal. I když tvrdí, že je všechno bolí, jsou vitální a v perfektním stavu.

Vybaví se vám někdo z té ještě starší generace? Pánové Šašek, Vinš, Haber, spousta dalších…?
Samozřejmě, i když jako hokejisty si je pamatovat nemůžu. Ale pravidelně se na stadionu scházejí. Bohužel, už jich spousta není mezi námi. Ale vzpomínky žijí dál. Vybavuji si například Standu Sventka, o kterém tady kolují legendy. Na vlastní kůži ho zažil třeba Venca Kalina, když byl v dorostu a pan Sventek trénoval. Pověstné byly jeho těžké míče. Každé pondělí po sobě kluci házeli medicinbaly, pěkně na bruslích na ledě.

V souvislosti s oslavami 90 let, nenapadla vás i myšlenka vybudovat na zimním stadionu v nějaké podobě Síň slávy plzeňského hokeje?
Ano, trošku se o tom bavíme. Ale to je spíš myšlenka do budoucnosti, zatím je to v plenkách. Třeba za deset let, až bude klub slavit stovku. Snad tady ještě budu!

Plzeň má ve sbírce devět ligových medailí, historické zlato získala v roce 2013. Věříte, že přibudou brzy další úspěchy?
Při vší úctě, já myslím, že devět medailí je pořád málo. Že se všichni musíme snažit, abychom přidali další. Všichni pro to děláme maximum.

Vy jste v čele klubu deset let. Zatím vás energie neopouští?
Samozřejmě jsou chvíle, kdy nejste v pohodě. Ale tak to bývá, jednou je líp, jednou hůř. Ono je to vždycky hodně spojené s tím, jak se daří prvnímu týmu. Když nejsou výkony a výsledky, začne nervozita. Všichni v klubu děláme hokej proto, aby se líbil, abychom byli úspěšní. A když se nedaří, štve to nás, naše partnery i fanoušky. Děláme to kvůli hezkým zážitkům a já pevně věřím, že jich zažijeme ještě hodně.