Evropský parlament očima regionů, tentokrát o zahraničním výboru

Vstup do budovy Evropského parlamentu v Bruselu. Foto: Richard Beneš

V dnešním dílu našeho seriálu Evropský parlament očima regionů si přiblížíme výbor zahraničních věcí. Jde o důležitou instituci, která se podílí na tvorbě zahraniční politiky Evropské unie. Pomáhá tak navazovat a rozvíjet vztahy s partnery ať už jde o jednotlivé nečlenské státy, nebo další mezinárodní organizace jako třeba OSN. Zároveň dohlíží na rozšiřování členské základny a sleduje činnost ostatních orgánů EU. Jeho souhlas je nezbytný u většiny mezinárodních dohod.

Zahraniční politika EU je jedním z nejdůležitějších pilířů společenství. Spojována je i s bezpečností, konkrétně jde tedy o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Ustavena byla podpisem Maastrichtské smlouvy v roce 1993. Bezpečnost a zahraniční spolupráce byla ale hlavním tématem diskuzí mezi členskými státy už dávno předtím.

„Byla tu jedna otázka kterou bylo potřeba vyřešit a to byla otázka začlenění Německa do bezpečnostních struktur, konkrétně šlo o Evropské obranné společenství, které na začátku 50. let navrhli Francouzi. Rozhodlo se, že Německo se přibere jako rovnocenný partner, aby se navázala nějaká spolupráce. Mělo se toho využít k obraně Evropy před Sověty. Byla to francouzská iniciativa, trochu paradoxně, Francouzi byli nakonec jediní, kdo tu iniciativu nepodpořil,“ zamířil do historie politolog Petr Jurek.

Rostoucí ekonomická spolupráce mezi členskými zeměmi měla celou řadu důsledků pro jejich vnější vztahy, a tak bylo potřeba zahraniční politiku koordinovat. „Po skončení studené války už bylo jasné oběma stranám, jak USA tak těm velkým západoevropským státům, že Evropa by měla hledat nějakou svojí vlastní cestu, formulovat svojí vlastní zahraniční politiku a to je ten hlavní důvod. Konec studené války, na to navazující změna role NATO, to byl důvod, proč se státy začaly bavit o vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Od té doby je v rámci EP vykonavatelem zahraniční politiky právě Výbor Evropského parlamentu pro zahraniční věci AFET.

Europoslanec Jaromír Kohlíček. Foto: Richard Beneš

„Výbor AFET je velmi prestižním výborem, je to jeden z největších výborů celého EP. Zpravidla se tam snaží protlačit předsedové jednotlivých politických skupin. Má pravomoci takřka neomezené, ale ve skutečnosti velmi limitované, takže může mluvit do všeho, může udělat nejrůznější návrhy, ale jako u všeho to nakonec končí tím, že výkonnou moc má Evropská komise,“ říká europoslanec Jaromír Kohlíček (KSČM).

Předsedou výboru je v současné době německý křesťanský demokrat David McAllister, který je v evropském parlamentu členem Evropské lidové strany. Jen pro zajímavost, z České republiky patří do této politické skupiny členové stran TOP 09 nebo KDU-ČSL.

Důležitým úkolem výboru je i dohled nad rozšiřováním členské základny. Úplně prvními členy původního Evropského hospodářského společenství byla šestice států, tedy Francie, Itálie, Německo, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Další státy přistoupily až v roce 1973 a úplně posledním státem, který se stal součástí evropské 28 bylo v roce 2013 Chorvatsko. Česká republika je součástí EU od roku 2004.

„Ze začátku v těch vyjednáváních jsme ve srovnání s těmi dalšími státy střední a východní Evropy, které se také snažily vstup do EU, platili za takové dobře připravené šampiony, kteří chápou, co je třeba udělat a jsou té myšlence oddáni. Můžeme říci, že po roce 1998 to tempo ochladlo. Čeští politici se na plnění standardů přestaly soustředit. Některé drobné výtky ze strany EK se v tom nedostatečném progresu ignorovaly, nebo se na ně příliš pružně nereagovalo. Na přelomu tisíciletí pak přišla velmi kritická zpráva, že vstup ČR v té první vlně mohl být i ohrožen,“ vzpomíná politolog Petr Jurek.

Obecně se České republice vyčítalo zejména nízké tempo v přejímání právních předpisů . Výtky ale přišly i ze strany některých členských států. Proces našeho přijetí do unie trval šest let. O mnoho déle se ale snažila k evropskému společenství připojit Velká Británie, i když nejdřív o vstup příliš nestála. Nakonec ji k tomu donutila obava ze vzniku celní unie, která by mohla pro Brity znamenat velkou ekonomickou nepříjemnost. Vstoupit do tehdejšího Evropského hospodářského společenství se jim nakonec podařilo až po dlouhých 12 letech.

„Můžeme říci, že ty ekonomické motivy na přelomu těch 50. a 60. let zvítězily a začalo vyjednávání možnosti vstupu, možnosti začlenění. Tam potom vstoupil do hry francouzský prezident, někdejší generál Charles De Gaulle, který po dvou letech, kdy nechal ty aktéry vyjednávat z ničeho nic řekl, že on tu přístupovou smlouvu nikdy nepodepíše, takže de facto vetoval otázku vstupu Velké Británie do evropského společenství. Pak tento svůj postoj ještě jednou zopakoval v průběhu 60. let a můžeme říci, že pak se vlastně čekalo na to, až z politiky odejde a snad přijde z pohledu Britů nějaký rozumnější prezident, který ten vstup připustí. To se pak stalo a Británie nakonec vstupuje v roce 1973,“ řekl Jurek.

Složení Evropského parlamentu nejlépe představí tento model. Foto: Richard Beneš

Britové od začátku nebyli přesvědčeni o tom, že zapojit se do západoevropské integrace je správná věc a obecně se v jejich společnosti jednalo o kontroverzní téma. Takové první „Brexitové“ referendum tam proběhlo už první rok po vstupu, tedy v roce 1974, kdy se nakonec rozhodli v Evropském společenství setrvat. Teď se o vystoupení jedná znovu. Británie již v minulosti byla tak trochu na vážkách, jestli se podřizovat v některých otázkách společným rozhodnutím, jestli je ta správná cesta, kterou by se měli Britové vydat. Této nálady se pokusil využít nedávný britský premiér David Cameron.

Ten se nechal inspirovat událostmi 80. let, kdy právě tehdejší premiérka Margaret Tatcherová vyjednala Británii speciální pravidla. I on chtěl pro svou zemi získat ústupky, které pak předloží občanům v referendu. „Politologové již tehdy říkali, že je to opravdu velmi riskantní hra, ani sám Cameron si asi nikdy vystoupení z EU nepřál. On si přál být znovu zvolen premiérem, chtěl vítězství své strany ve volbách a obhájit premiérský mandát. Ale ta hra se mu vymkla z rukou, protože do ní vstoupily ty jasně probrexitové síly. Tedy strany, které opravdu evropskou integraci z podstaty odmítaly a oslovily poměrně velkou část veřejnosti,“ vysvětlil politolog Jurek.

Nejaktivnější byla britská strana UKIP. V jejím čele stál politik Nigel Farage, který rozjel poměrně rozsáhlou pro brexitovou kampaň. Referendum se pak netýkalo, jak bylo původně v plánu, vyjednání výhod, ale rovnou padla otázka, zda zůstat, nebo odejít z EU. V referendu se Britové vyslovili pro Brexit. Farage pak ale po výsledcích referenda z politické scény zmizel. Následného poreferendového vyjednávání se už nezúčastnil a dodnes tak není vyřešena hlavní podstata toho, za jakých podmínek by z unie mela VB vystoupit. Paradoxně se teď aktuálně Farage opět vynořil na scéně s novou stranou nazvanou Brexit a je v Británii favoritem voleb do EP, které se ale už neměly vůbec uskutečnit.

„Co bude dál, to těžko říci, cítíme v té britské společnosti dost velké napětí už od vyhlášení výsledků referenda o brexitu. Politici zatím trvají na tom, že další referendum o nějakých podmínkách vystoupení nechtějí. Já bych to nepovažoval úplně za nepravděpodobnou variantu. Stejně tak nepravděpodobná varianta není nějaký dlouhodobější odklad, protože ta dohoda ta vize toho budoucího uspořádání zatím není v takové podobě, že by asi většina politiků byla ochotná se s tím smířit,“ říká politolog.

Europoslanec Jaromír Kohlíček. Foto: Richard Beneš

Pojďme ale od vystupování ke vstupování. V současné době se chtějí k Evropské unii připojit další státy. Proces přijetí nového členského státu obnáší podrobnou úřednickou práci. „Ta má zahrnout něco přes 200 tisíc normostran a ty se musí srovnat s domácí legislativou. To je první úkol, druhý úkol spočívá v tom, že je snaha postupně otevírat jednotlivé kapitoly přístupových rozhovorů a v těchto kapitolách se potom srovnávají ty části legislativy daného státu s tím, co je všeobecně přijato v rámci EU,“ vysvětluje europoslanec Jaromír Kohlíček.

To, že se jedná o složitý proces dokazuje i doba, kterou trvají samotné přístupové rozhovory, nebo doba kterou se některé státy snaží do unie dostat. Například Turecko je kandidátskou zemí od roku 1963. V roce 1978 bylo odmítnuto Maroko a od té doby více méně se uvažuje o dalších možných zemích pouze v rámci Evropy,“ zdůraznil Kohlíček.

Co se týká Turků, Evropský parlament v současné době doporučil Evropské komisi a Radě EU pozastavit s nimi vstupní rozhovory. Výbor pro zahraniční věci upozorňuje na nesvobodu projevu, médií a přístupu k informacím. Takový stát podmínky přijetí podle europoslanců nesplňuje.

Eurokomisařka Věra Jourová. Foto: Richard Beneš

„My máme poměrně velký seznam věcí, které ta země musí splňovat k tomu, aby byla přijatá do unie. Jsou tam nároky na reformy institucí, celých sektorů, jsou tam nároky zrovna v mé oblasti velmi silné, aby fungovala nezávislá justice, aby byla vymahatelnost práva, aby ta země bojovala, potírala korupci a organizovaný zločin,“ říká česká eurokomisařka Věra Jourová (ANO).

Dalšími kandidátskými zeměmi jsou v současné době ještě země Balkánu. „My se teď intenzivně bavíme se Srbskem, s Černou Horou, se Severní Makedonií, s Bosnou a Hercegovinou, s Albánií. Já tam občas zajedu, nebo za mnou jezdí ministři spravedlnosti a sleduji, jak pokročili s reformou justice,“ uvedla Věra Jourová.

„Neustále se také koketuje s myšlenkou, zda by se vůbec mohlo začít někdy jednat s Ukrajinou, protože ten současný systém na Ukrajině z hlediska evropských norem není zrovna příliš ideální. Dost velká snaha je do těchto rozhovorů zahrnout také Kavzakské republiky a Bělorusko,“ doplnil europoslanec Kohlíček.