Bezruká tanečnice: Příběh dívky, která měla štěstí

Foto: Gregor Kuntscher

Narodila se s postižením všech končetin. Otec je opustil, sousedi zatratili. Musela tancovat na tržišti, aby uživila svou matku a sestry.  Dnes díky podpoře Světla pro svět chodí do školy.  A bydlí poprvé v životě „ve svém“.

Jednoho dne zahlédl terénní pracovník Světla pro svět na místním tržišti v městečku Manga v Burkině Faso klubko lidí. Když přišel blíž, uviděl tancovat asi sedmiletou dívku se silným tělesným postižením, zatímco její matka Pascaline obcházela dav a žádala o drobné.

Vidět člověka s postižením na veřejnosti je v Burkině Faso velmi řídký jev. Jakékoliv postižení je tabu. Terénní pracovníci Světla pro svět musejí chodit dům od domu a osoby s postižením doslova hledat za zavřenými dveřmi. A tady bylo najednou vše jako na dlani…

Život v hliněné chýši

Od matky si pracovník vyslechl velmi pohnutý příběh. Rodina byla v zoufalé situaci: otec rodinu kvůli postižení Wendabo opustil, Pascaline dřela na poli, aby uživila tři děti. A když jednou Wendabo na tržišti zaslechla hudbu a začala spontánně tancovat, kolemjdoucí ji sami začali házet drobné.  Šokovaná matka zjistila, že Wendabo ten den vydělala 5000 franků (8 Euro), tedy mnohem víc, než ona sama.

Rodina žila v pronájmu v malé hliněné chýši, kam se ani všichni nemohli na noc směstnat. Jeden člen proto musel vždy spát venku, a to i v období dešťů. Přestože pronájem činil pouhých 2000 franků (3,2 Euro) měsíčně, nebyla rodina často schopna platit včas.

Bylo jasné, že aby velmi bystrá Wendabo mohla začít chodit do školy, bylo nutné pomoci celé rodině. Byla tedy zahrnuta do programu komunitní rehabilitace. V prvé řadě bylo nutné vymyslet nový zdroj příjmu. Pascaline  navrhla, že – jak sama říká – „si otevře vlastní restauraci“, jinými slovy že bude na tržišti dělníkům prodávat ochucenou vařenou rýži. Prostředky na nákup prvních surovin poskytlo Světlo pro svět.

Wendabo konečně byla volná splnit si svůj sen a nastoupit do školy. K tomu ale bylo nutné získat na svou stranu ředitele místní školy. I lidé s mnohem menším postižením než u Wendabo jsou většinou považování za „nevzdělavatelné.“ Po mnoha schůzkách se nakonec řadě odborníků podařilo ředitele školy přesvědčit, aby dal Wendabo šanci.

Aby se rodina plně postavila na nohy, bylo nutné ještě vyřešit její bydlení. Po mnoha měsících trpělivé práce se podařilo místnímu knězi přemluvit majitele, aby kousek pozemku v blízkosti školy zdarma rodině pronajal. Světlo pro svět a jeho partner Organisation Catholique pour le Développement et la Solidarité následně sehnali 261,300 franků (418 Euro) na stavbu malého domku.

Vypadá sice spíš jako garáž, má plochu pouze něco kolem 9 m² a střechu z vlnitého plechu, ale Pascaline je neskonale šťastná. Může u něj pěstovat fazole, burské oříšky a zeleninu. A hlavně se díky programu komunitní rehabilitace konečně dostala z dluhů a celá rodina má svůj vlastní domov.