Asistenční psi umí zlepšit život i klientům s autismem

Takto vypadali Luky a Fjona v roce 2012. Psí kamarádka Lukášovi velmi pomohla

Svoji zkoušku bude skládat již 230 asistenční pes, které cvičí pro klienty s autismem nezisková organizace Pomocné tlapky. Tento pes bude následně pomáhat malému Ondrovi. Mnozí si ovšem kladou otázku, zda a za jakých podmínek jsou psi pro autisty vhodní. Není samozřejmě cílem rodině autisty naopak přidělat starosti péčí o psa, kterého dítě nepřijímá. Jsou tedy tito psi vhodní nebo ne?

Pomocné tlapky byly první českou neziskovou organizací specificky zaměřenou na výcvik asistenčních psů a od průkopnických začátků v roce 2000 jich vycvičily a předaly přes dvě stovky. Už v době, kdy jsme v České republice znali pouze vodící psy pro nevidomé, bylo jasným cílem organizace maximálně rozšířit spektrum pomáhajících psů.

Nezáleželo na tom, s jakým typem zdravotního postižení člověk přichází, ale zda a jak mu může pes pomoci. Díky tomuto přístupu Pomocné tlapky o.p.s. předaly například balanční psy pro klienty, kteří mají problém s chůzí, psy pro klienty s diabetem nebo psy, kteří signalizují nadcházející epileptický záchvat.

„Každého klienta vnímáme zcela individuálně,“ říká ředitelka společnosti Hana Pirnerová, „Vyvinuli jsme vlastní metodiku pro vyhodnocení vhodnosti psa pro klienta a následně výběr úkonů, které má dělat pes a které klient. Je totiž důležité, aby si klient zachoval nebo ideálně i rozšířil soběstačnost. S tím nám pomáhá celý tým, včetně psychologů a fyzioterapeutů.“

Zvyšuje se i zájem o výcvik psa pro autistické klienty. „Autismus představuje celé spektrum funkčnosti – od lidí, na kterých to skoro nepoznáte, až po klienty, kteří mají silné emoční reakce na ty nejběžnější podněty, včetně například sebepoškozování. Bráním se paušální myšlence, že asistenční psi jsou vhodní pro všechny autisty. Takto to říci v žádném případě nejde. Jsou pro některé. A je potřeba vybírat citlivě a odborně,“ vysvětluje ředitelka Pomocných tlapek.

Mezi ty úspěšné případy patří Lukáš Čermák a jeho smetanová fenka labradorského retrívra Fjona. Lukáš dostal Fjonu v roce 2011 a jeho věrná společnice je již v psím důchodu. „Za 15 let jeho života, z toho 8 let společně s Fjonou, dokázal syn neuvěřitelné věci. Z kluka, který neuměl mluvit ještě v šesti letech, nechápal, co mu říkáme, neakceptoval žádné změny, nevěděl co je kamarádství, úspěch, co křičel v leže na zemi, když se nám nedařilo zjistit, co vlastně chce, se stal mladý muž plný lásky, porozumění, citu. Je úžasné jaký kluk z něj je,“ říká Lukášova maminka.

Lukáš kromě jiného závodně plave a je dokonce mistrem republiky v disciplíně znak v kategorii dospělých. „Lukášek a Fjona byli průkopníci, skvěle si sedli povahově, Lukášek i díky ní udělal neuvěřitelný kus práce,” doplňuje maminka. „Nyní je čas udělat další krok a Fjonu nechat, ať si užívá zasloužený odpočinek v blízkosti Lukáška, u Filipa v posteli nebo na chalupě venku. Věřím, že toto období bude ještě dlouhé a plné pěkných chvil.“

„Pojem „asistenční pes – šikovný společník“ znamená, že jde o plně vycvičeného asistenčního psa, jehož páníčkem ale není klient sám, nýbrž jeho rodinný příslušník. U postižených dětí obvykle maminka,“ vysvětluje terminologii Hana Pirnerová. „U osob s emoční nestabilitou nebo mentálním postižením nelze spoléhat na to, že budou schopni sami psa zvládat, povelovat, vyhodnocovat situaci, která je pro nás běžná a samozřejmá. Proto jej cvičíme jako pomocníka do rodiny, tedy pro klienta i pro pečující osobu, která si psího kamaráda také zaslouží.“

To potvrzuje i maminka Anežky, která dostala šikovného pomocníka v roce 2015. „Sama jsem speciální pedagog a kombinaci Aspergerova syndromu s dalšími poruchami považuji za jedno z nejtěžších postižení pro rodinu takto nemocného dítěte. Naše dcerka potřebuje pořád někoho blízkého, kterému neustále něco vypráví, ukazuje a který ji chrání před možnými nástrahami a nebezpečími. Není vůbec výjimkou, že zjistím, že jsem za den neměla ani minutu bez ní. Díky psímu společníkovi mám možnost na chvilku věnovat svoji pozornost i jiným věcem. Jsem za tyto chvilky šťastná.“

Ale i Anežka díky svému psovi udělala velké pokroky, jak uvádí maminka „Dělá dcerce zábavného přítele, který dokáže odpoutat její pozornost od rituálů, které vyhledává. Zmírnily se tiky a motorické záškuby, dcerka se se psem zabaví, naučila se mu vyprávět zážitky, čte mu dokonce z knížek. Šikovný společník trpělivě naslouchá a dělá jí kamaráda, který dětem s autismem tolik chybí.“

Rodiče uvádí, že žlutá košilka, kterou asistenční psi nosí, pomáhá okolí naznačit, že s jinak zdravě vypadajícím dítětem není něco v pořádku, ale přitom nestigmatizuje dítě samotné. Paní J. dodává: „Ve chvílích, kdy se naše dcera nechová zrovna tak, jak většinová společnost očekává, má holčička u sebe psa, který je označen a díky kterému má dcera nevypadá jako nevychovaný zlobivec.“ To pak zpětně přináší i úlevu rodičům, kteří často trpí tím, že musí před dítětem zas a znovu opakovat, že „je jiné,“ ne „zlobivé.“

„Narůstání dětské klientely mezi žadateli o speciálně vycvičeného psa v naší společnosti zaznamenáváme už dlouhodobě,“ hodnotí situaci ředitelka Pomocných tlapek, „V posledních letech ale velice přibývá také zcela specifických případů na první pohled ‘zdravých‘ dětí, které mají buď poruchu autistického spektra, nebo nějaké lehčí kombinované postižení s malým omezením hybnosti nebo poruchou stability a snížením mentálních schopností. Zdálo by se, že tito klienti psa nepotřebují, ale zkušenost prokázala opak.”

Takto znevýhodněné děti bývají často daleko více vyděleny z běžného života vrstevníků, než mentálně zdravé děti na vozíčku. Jejich sociální možnosti a komunikační schopnosti jsou citelně sníženy, a tak se pes pro ně stává často jediným přítelem, který ale zároveň otevírá cestu k navazování kontaktů s okolím.

This slideshow requires JavaScript.