Narodil se v Plzni, odkud ale stále dojíždí do Prahy, kde florbalový talent Petr Majer válí za pražský Chodov. S ním letos získal v nejvyšší soutěži bronzové medaile, před pár dny se navíc osmnáctiletý střelec dočkal velikého triumfu na mezinárodní scéně. Vydatně pomohl českým juniorům k obhajobě zlatých medailí na mistrovství světa v Brně. Na šampionátu si připsal tři góly a především asistenci u vítězné finálové trefy na 4:3 pouhých 99 vteřin před koncem normální hrací doby, když právě po Majerově skvělé individuální akci a průniku po levé straně rozhodl bitvu o zlato proti Finsku jeho spoluhráč Matěj Čermák.

Říká se, že trpělivost hory přenáší a v případě plavce Jana Šefla to platí minimálně dvojnásob. Ke startu na olympijských hrách v Pekingu 2008, Londýna 2012 i Rio de Janeira 2018 mu vždy chyběl jen maličký kousek. Ale i když plzeňský rodák a dlouholetá opora místního PK Slavia VŠ překročil v kolonce věku třicítku, zabojoval a na čtvrtý pokus se na vrcholný sportovní svátek pod pěti kruhy kvalifikoval na trati 100 metrů motýlek. A protože měl za sebou i krutou zkušenost z dopingové aféry poté, co mu na večírku kamarád nasypal do pití trochu kokainu, zocelený si užil olympiádu o to víc.

"Od chvíle nástupu do letadla směr Tokio, až po vystoupení v Praze po návratu jsem zažíval jedny z nejkrásnějších chvil svého života," svěřil se Jan Šefl, který se loni přestěhoval do Ústí nad Labem a hájí barvy tamější Ústecké akademie plaveckých sportů. V Japonsku na stometrové motýlkářské trati předvedl v rozplavbě čas 52,52. Semifinále mu uniklo, celkově obsadil 37. místo.

Tolik vás atmosféra olympiády pohltila?
Šlo to postupně. Byť jsem zaplaval limit na konci dubna, tak na mě nikterak olympijská nálada nedopadala. Nic zásadního se vlastně neměnilo. Až do doby, kdy jsem nafasoval olympijské věci. Teprve tam jsem si uvědomil, že fakt jedu.

Co vás v Tokiu nejvíce nadchlo?
Nemohu vypíchnout jeden nebo dva zážitky. Prožil jsem nádherné chvíle. Tomu pocitu samozřejmě pomáhal fakt, že jsem se v reprezentačním a vlastně i v celém olympijském týmu cítil jako doma. Cítil jsem, že jsem součástí výjimečné akce s výjimečnými lidmi.

Je vám 31 let, máte za sebou celou řadu evropských a světových šampionátů. Jaké bylo sledovat největší světová esa v Japonsku?
Po plavecké stránce bylo bezesporu úžasné sledovat jízdu Barušky Seemanové na 200 metrů kraul. Jsem nesmírně rád, že jsem po dlouhé době viděl sebevědomého českého plavce, jak se s odvahou pouští do soubojů s největšími hvězdami. Tokio ukázalo plaveckému světu nové obličeje, nové plavecké techniky. Stávající světoví plavci typu Peaty, Dressel sice vyhrávali, ale ostatní borci jim těžce šlapali na paty a v následujících letech to budou mít chlapci setsakra obtížné. Naopak mi bylo líto pozorovat vyždímanou a utrápenou Katinku Hosszú. Nikdo výrazně nedominoval. Ale obecně platí, že startovní pole se smrskává a přicházejí mladé pušky.

Olympijské hry nabízejí setkání se sportovci z jiných odvětví. Měl jste možnost fandit a popovídat si s největšími českými hvězdami?
Po společenské stránce mě strašně bavilo být součástí oslav prvních dvou zlatých medailí, pozorovat lídrovské schopnosti Tomáše Satoranského, skromnost Petry Kvitové. Mám asi více zážitků a poznatků než na jedno povídání. Každý den byl něčím výjimečný, zapsal se do dějin buď českého, nebo světového sportu. S velkou nadsázkou teď říkám, že jsem možná rád, že jsem nezažil předchozí olympijské hry. Nesrovnávám a nemohu být tedy ani zklamaný, že jsme nemohli tam anebo onam, fandit kolegům přímo na sportovištích. I v této covidem osekané formě to byly naprosto skvělé a neobyčejné hry.

S výjimkou jedné sezony v KHL v dresu čínského Kunlunu je hokejový centr Tomáš Mertl od léta 2017 oporou hokejové Škody Plzeň. V jejím dresu tak v září začne svou čtvrtou sezonu, oproti těm předchozím však bude v jedné věci zcela nová. Po boku nebude mít kanonýra Milana Gulaše, letitého parťáka a spolužáka z dětství, se kterým v Plzni vytvořil elitní útočné duo. Oba vyrůstali v rodných Českých Budějovicích, kam se Gulaš rozhodl na závěr kariéry vrátit. S výjimkou jedné sezony v KHL v dresu čínského Kunlunu je hokejový centr Tomáš Mertl od léta 2017 oporou hokejové Škody Plzeň. V jejím dresu tak v září začne svou čtvrtou sezonu, oproti těm předchozím však bude v jedné věci zcela nová. Po boku nebude mít kanonýra Milana Gulaše, letitého parťáka a spolužáka z dětství, se kterým v Plzni vytvořil elitní útočné duo. Oba vyrůstali v rodných Českých Budějovicích, kam se Gulaš rozhodl na závěr kariéry vrátit. 

„Takový je prostě hokejový život. Pevně věřím, že to zvládneme i bez Milana, že budeme dál konkurenceschopní a budeme se v tabulce pohybovat někde nahoře, stejně jako předchozí roky. Zvykám si na jiné spoluhráče a určitě to půjde,“ říká pětatřicetiletý Tomáš Mertl. Českou nejvyšší soutěž si kromě Plzně a mateřského Motoru zahrál také v Hradci Králové, v KHL si vyzkoušel kromě Kunlunu také angažmá v Záhřebu a Ufě.

S Milanem Gulašem jste mohli hrát téměř poslepu. Oba máte v létě individuální přípravu, potkávali jste se doma na jihu Čech?
Samozřejmě. Tedy ne, že bychom spolu vyloženě pravidelně trénovali, ale občas jsme šli na led, zahráli si proti sobě v lehkém tempu s dalšíma klukama, spíš na kondici. Pokaždé jsme si alespoň popovídali, probrali novinky.

Spekulovalo se, jestli se s ním do Českých Budějovic rovnou nevrátíte i vy. Bylo to ve hře?
Nebylo, i když se mě na to spousta lidí ptala. Takhle to prostě vykrystalizovalo. Milan se vrátil domů, já jsem ještě v Plzni. A sám jsem ani žádnou změnu neinicioval. Mám ještě smlouvu, chci tady splnit to, k čemu jsem se zavázal. A především jsem v Plzni spokojený já i moje rodina, takže je všechno v pořádku. Co bude za rok, to se uvidí. Určitě bude záležet i na tom, jak se mi bude v příští sezoně dařit.

Změnil jste třeba něco letos v individuální přípravě na suchu?
Odrazilo se v ní to, že jsem minulý rok hodně marodil s třísly. Podle toho jsem tréninkový proces musel trošku upravit. Jel jsem víc podle pocitů. Když jsem viděl, že mám dost síly, na zátěži jsem přidal. Když se třísla malinko ozvala a nohy tahají, raději jsem zvolnil. V tom je výhoda, že v létě trénuji sám a můžu si to nastavit tak, jak tělo potřebuje. Ale zároveň dobře vím, že musím mít natrénováno, abych byl dobře připravený.

V Plzni nastalo hodně změn. Odchod Gulaše, přišli noví trenéři Baďouček s Říhou, dva švédští útočníci. Jakou sílu má kádr?
Změny jsou znát a bude chvíli trvat, než si všechno sedne. Zatím to vypadá solidně, ale soudit jen podle přípravných zápasů nejde. Uvidíme, jak nám to půjde v extralize.

Je příchod nových trenérů vždy i novou výzvou?
Určitě. Novou výzvou je vlastně každá sezona, ale když se k tomu přidají i noví trenéři, je to ještě silnější. Čeká nás náročný ročník, jeden tým přímo sestupuje, další půjde do baráže. Tlak na kluby bude všude velký. Hodně bude záležet, jak se nám povede začátek sezony, od toho se vždy všechno odvíjí. A já už se těším, až to začne naostro.

Trenéři zkouší, jak by mohla fungovat vaše spolupráce s Michalem Bulířem, velkou posilou Plzně z Liberce. Myslíte, že vám to bude klapat?
Proč by ne. Je to šikovný hokejista, umí si najít správné pozice a dobře vystřelit. Kvalitní koncový hráč. Samozřejmě je Michal jiný typ hráče než Milan Gulaš, který zároveň hodně tvořil a měl vynikající přihrávku. Ale věřím, že Bulda svoji roli zvládne. Teď jde o to, abychom nastavili správnou chemii, aby nám to šlo. A když ne se mnou, tak s někým jiným, pořád je čas zkoušet.

V kabině jsou také tři švédští hokejisté. Zní jejich mateřština často?
Mezi sebou samozřejmě mluví švédsky. To je normální, když jsem byl v cizině s klukama z Česka, taky jsme mluvili po našem. Ale důležité je nestranit se ostatních. A to v Plzni platí. Bavíme se anglicky a musím říci, že kluci ze Švédska zapadli perfektně. Oni na to mají dobrou náturu.

Co očekáváte od nové sezony?
Minulý rok byl takový, jaký byl. S koronavirem, bez lidí... Doufám, že fanoušci už na stadionech budou. A protože se sestupuje, bude to náročná sezona. Hodně týmů posílilo, jsem napjatý, až se sezona rozjede. Hlavně doufám, že začneme dobře. Musíme jít postupně, sbírat body a mít zdravé sebevědomí.

Přes třicet metrů dlouhou brázdu udělal do asfaltu neznámý řidič kamionu u Kralovic. Ten se svým náklaďákem vyjížděl z odpočívadla u pily Svatého Huberta. Zřejmě se mu v návěsu uvolnila rezerva, která udělala rýhu do asfaltu. Přestože šofér musel defekt na svém voze opravit, incident nenahlásil. Začali ho proto hledat policisté, kteří by se zároveň rádi obrátili na případné svědky události.

Rýha se na silnici první třídy mezi Kralovicemi a středočeskou Jesenicí objevila minulou středu večer. „Dosud neznámý řidič s nezjištěným nákladním vozidlem vyjížděl ze zálivu místního odpočívadla a při tom došlo k uvolnění rezervního kola, které se zachytilo pod podvozkem návěsu. Při následné jízdě pak došlo k zarytí kovového disku kola do živičného povrchu a vyškrábnutí cca 33 metrů dlouhé a půl metru široké brázdy v povrchu vozovky,“ popsala mluvčí Policie ČR Eva Červenková.

Šoférovi se zřejmě uvolněnou rezervu povedlo zajistit, nikomu ale o rýze ve vozovce neřekl. „Svědci události, kteří by mohli poskytnout informace k uvedené dopravní nehodě, se mohou přihlásit osobně na Dopravním inspektorátu Plzeň – venkov nebo na lince 158,“ prosí o pomoc Červenková.

Prošla kvalifikací, kde obsadila 34. příčku z 64 účastnic, do hlavní soutěže olympijského závodu v Tokiu. Tam plzeňskou lukostřelkyni Marii Horáčkovou zastavila v prvním kole Japonka Miki Nakamuraová, které podlehla 2:6. Třiadvacetiletá závodnice Arcusu Plzeň ale i tak napsala velmi silný příběh.

Po třinácti letech vrátila českou lukostřelbu do výsledkové listiny olympijských her. V Pekingu 2008 totiž startovala její maminka Barbora Horáčková. Bohužel, v Tokiu už svoji dceru nemohla doprovázet, před třemi lety podlehla dlouhému boji se zákeřnou nemocí. „Někde v hloubi duše jsem si přála takhle na maminku navázat. Ale nemohla jsem si v duchu říkat: Mami, tenhle závod je pro tebe. To nejde, potom bych nepodala žádný výkon," popisovala Marie Horáčková po své premiérové účasti na vrcholné sportovní akci.

Když maminka startovala v Pekingu, bylo vám deset let. Jakou z té doby máte vzpomínku?
Pamatuji, jak mi říkala, že jakmile vylezli ven, hned byli zpocení. Ale i tak si to tam moc užila. A já to měla podobné, myslím, že v Číně bylo stejné vedro jako v Tokiu.

Pomohla vám právě lukostřelba srovnat se alespoň trochu s jejím předčasným odchodem?
Rok trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Přišla jsem na trénink a celý ho probrečela. Nejhorší bylo, když jsme přijeli na závody do Ostravy, odkud mamka pocházela. Byla jsem docela v pohodě, ale pak se na mě seběhla spousta lidí a já byla zase v háji. Nastřílela jsem tam asi úplně nejhorší výsledek v životě. Nedokázala jsem se na nic soustředit, byla vyčerpaná. Ale právě každodenní dřina vás z trápení dokáže vysvobodit. Sport má asi v sobě něco léčivého.

V Tokiu byl vaší velkou podporou otec Zdeněk, který je i vaším trenérem. Ale také jste letěla do Japonska „prokletým“ charterem, ze kterého bylo ve výpravě šest nakažených. Nebála jste se, že o olympiádu ještě přijdete?
Nebyli jsme označení jako blízké kontakty, takže jsme naštěstí nemuseli ani do izolace. S tátou jsme se oba cítili dobře. Nepočítali jsme, že bychom měli mít jiný výsledek testů než negativní. Celou dobu jsme se izolovali a nepotkávali s ostatními sportovci, jsme očkovaní. Dělali jsme maximum, abych mohla dál závodit. A to se povedlo.

Jaké to pak bylo postavit se v kvalifikaci na olympijskou střelnici?
Ještě když jsem přicházela do areálu, všechno bylo fajn. Pak se ve mně  najednou začalo točit strašně moc emocí a přišlo i maličko tlaku. Bylo to jiné, spousta lidí okolo, na které normálně ze závodů nejsem zvyklá. Ani na mistrovství světa se mi totiž nestane, aby fotograf ležel na zemi metr ode mě. Proto jsem trochu bojovala sama se sebou.

Navíc hned vedle vás stála malá velká žena aneb paní Lukostřelkyně v osobě indické světové jedničky Deepiky Kumariové.
Je mi strašně sympatická. Nejdřív jsem si říkala, To bude super mít vedle sebe někoho, kdo střílí fakt špičkově. Ale zase tak příjemné to nebylo. Ona je totiž Deepika docela agresivní střelec, hodně sundávala. To znamená, že střelec natáhne tětivu, ale nevystřelí, šíp má pořád nandaný a čeká. Přitom nestojí klidně a trošku sebou šije. Což vnímáte, když jste vedle ní. Ale zvládla jsem to, nastřílela 636 bodů. Přála jsem si vyšší výsledek, ale tohle byl v podstatě takový, jaký umím.

Jaké jste si pak dávala cíle do hlavní soutěže?
Přála jsem si projít přes první dvě kola, mezi posledních šestnáct. Na Světovém poháru umím skončit na 17. místě, konkurence v Tokiu nebyla až tak odlišná. Škoda, že se to nepovedlo.

Podlehla jste Japonce Nakamurové, jaký to byl souboj?
Byla jsem nakonec docela spokojená, protože jsem to sama v sobě zvládla dobře a nebyla jsem z toho úplně vylekaná. Šla jsem do toho docela sebevědomě, ale trošku nervozita tam asi byla. Neuměla jsem se tak dobře zpevnit, takže nelítaly žlutý, tedy střed terče za 9 a 10 bodů, jak jsem chtěla. Jsem ale vlastně spokojená, pro mě byl v podstatě vrchol tady závodit a bylo to strašně skvělý.

Novinkou bylo měření tepu závodnic, puls se pak objevil na televizních obrazovkách. Co jste tomu říkala?
Je to zajímavé. Jsem pro, samotnou mě to zajímalo. Normálně si tepovku neměřím, ale ráda se na záznam podívám. A třeba díky tomu zařadím do kondiční přípravy nové prvky.

Za tři roky jsou další olympijské hry v Paříži. Asi je zbytečné se ptát, zda byste se tam chtěla podívat...
Věřím, že tohle byl začátek, posun o úroveň výš. Chci se na olympiádu hrozně vrátit. Protože to fakt je bomba. A nechci tam jet z Česka sama. Chceme se kvalifikovat i jako tým s Klárou Grapovou a Jindřiškou Vaněčkovou. Pevně věříme, že to dáme.

Po dvou třetinách olympijského závodu na 3x40 ran malorážkou byla Nikola Šarounová dvanáctá, nepříliš vzdálena od osmé příčky, znamenající postup do olympijského finále. Po 40 ranách do 50 metrů vzdáleného terče z polohy vkleče a dalších 40 ranách z polohy vleže však na sportovní střelkyni plzeňské Dukly čekala stejná porce práce vstoje. A tam se sen o účasti ve finále rozplynul.

„Do té stojky jsem se i docela srovnala, jen na mé straně nestálo moc štěstí. Měla jsem vstoje jen dvě lízané desítky, zato kupu devítek na 9,8 nebo 9,9 bodu, které bohužel tu desítku nelízly,“ popisovala pak šestadvacetiletá Šarounová. V kvalifikaci nakonec obsadila 24. místo výkonem 1161 bodů. Určitě byla spokojenější než s prvním startem v Tokiu, se vzduchovkou totiž pár dnů předtím obsadila až jednačtyřicáté místo. Japonskou bilanci pak doplnila 24. příčka ve smíšených dvojicích s oddílovým kolegou z Plzně Davidem Hrčkulákem.

S malorážkou jste alespoň vylepšila o jednu pozici výsledek z minulých her v Riu de Janeiro, kde jste startovala ještě pod dívčím jménem Mazurová. Jaký byl závod v Tokiu?
Dřív jsem stojákem, tedy třetí položkou, zachraňovala skoro všechny závody. Jenže teď mi jde asi nejmíň. Proto jsem první dvě kola vkleče a vleže odstřílela na můj vkus docela rychle. Proto, abych měla na stojáka hodinu a půl.

Jenže hned na úvod první série jste trefila osmičku, místo ataku na finálové pozice klesala. Už nástřel na polohu vstoje jste měla mimořádně dlouhý, neustále upravovala postoj. Jsou to milimetry, které rozhodují?
Jakmile nemáme dobrou polohu vůči terči, tedy takovou, aby nás to nikam netáhlo a rány neodskakovaly z desítky, je to průšvih. Na tom jsem si dávala záležet. Zároveň musíte dávat pozor i na to, že se vám v průběhu závodu tělo mění, protože si v něm všechno sedá. Pak se může stát, že vás to začne táhnout na určitou stranu, což je dobré poupravit včas. Bohužel, desítky mi tam nepadaly. Přitom jsem byla natěšená, měla jsem hroznou radost z předchozího úspěchu brokových střelců Jirky Liptáka a Davida Kosteleckého. Takový úspěch vás vždycky povzbudí. Vidíte, že to jde, že se něco takového jednou může povést i vám. I na nehty jsem si nalakovala české vlaječky, abych cítila větší energii. Ale na finále to nestačilo.

Tokijská střelnice byla tichá, tak jak jste byli zvyklí dříve. Ale i ve vašem sportu se tohle mění, že?
Také střelba se snaží, aby přestala být pro lidi sucharským sportem. Občas při ní pouštějí i disko písničky a lidé docela hodně skandují. Hlavně finálová atmosféra některých závodů začíná být podobná jako při střelecké bundeslize, kde je to vždycky jedna velká party, celá vesnice se sejde a tleskají vám za každou desítku. Už to není takové, že nikdo ani nehlesne. I ze střelby se stává show.

Máte za sebou druhou olympiádu. Jak by dopadlo srovnání Brazílie 2016 a Japonska 2021?
Je super, že jsme v Tokiu vůbec mohli závodit. Ale všechno bylo okleštěné, omezené, a navíc tak trochu ušité horkou jehlou. Jako by se před dvěma měsíci rozhodli, že tu olympiádu přece jen udělají, a všechno narychlo řešili. Třeba odjezdy autobusů z vesnice na střelnici nebyly vůbec vychytané, někdy nejely, jindy jich bylo málo. Čekala jsem to tu víc promakané. Naopak minule v Riu jsem očekávala strašný chaos, ale přišlo mi docela v pohodě. Tedy kromě jídla, v tom jsou v Tokiu jasně lepší.

Je vám šestadvacet let, což u střelce není vůbec žádný věk, spíše stále patříte mezi mladé závodníky. Takže dalším cílem je Paříž 2024?
Nechci říkat jo ani ne. Záleží i na tom, jak se vyvrbí situace u nás na svazu. Budou volby, třeba se něco změní. Přístup k nám sportovcům a fungování současného vedení nejsou právě šťastně zvolené. Tak doufám v lepší zítřky.

Jen pár týdnů po zisku mistrovského titulu ohlásili házenkáři Talent týmu Plzeňského kraje první posilu pro příští sezonu. Kádr vyztuží Marek Korbel, levoruká spojka ze Slovenska. Šestadvacetiletý střelec už hrál českou extraligu za Zubří. Konec uplynulé sezony pak strávil v Novém Veselí, kam se přesunul po ukončení angažmá v Rumunsku.Jen pár týdnů po zisku mistrovského titulu ohlásili házenkáři Talent týmu Plzeňského kraje první posilu pro příští sezonu. Kádr vyztuží Marek Korbel, levoruká spojka ze Slovenska. Šestadvacetiletý střelec už hrál českou extraligu za Zubří. Konec uplynulé sezony pak strávil v Novém Veselí, kam se přesunul po ukončení angažmá v Rumunsku.„Je to pro mě velký krok jít do týmu několikanásobného českého mistra, mám velkou motivaci,“ svěřil se slovenský reprezentant Korbel.

Jak dlouho jste byl s Talentem v kontaktu?
Oslovili mě už v době, kdy jsem hrál první sezonu za Zubří. Ale měl jsem tam ještě platnou smlouvu na další rok a chtěl jsem naplnit cíl, který jsme si v Zubří dali. Teď už přišla nabídka ve chvíli, kdy jsem byl volný hráč. A rychle jsme se shodli na společných cílech, nebyl problém se s Plzní dohodnout.

Předminulou sezonu hrál v Plzni váš krajan, pivot Šimon Macháč. Probíral jste s ním nové angažmá?
Bavili jsme se spolu, zrovna nedávno jsme byli na reprezentačním sraze. Zjišťoval jsem od něho informace o Plzni. Žádné negativum jsem neslyšel, jen jsem se utvrdil v tom, co jsem si myslel. Že je to pro mě velmi dobrá volba,

Považujete to za další posun v kariéře?
Byl jsem zatím spokojený v každém klubu, ve kterém jsem hrál. Největší rozdíl vidím v tom, že Plzeň je pravidelný účastník finále extraligy, s tím souvisí profesionální úroveň a podmínky v klubu. Nechci, aby to vyznělo tak, že v Zubří a v Novém Veselí nemají profesionální přístup, právě naopak. V obou klubech semi podmínky líbily. Ale tady je jednoduše jasný rozdíl v ambicích. Mám velkou motivaci v Plzni uspět.

Už jste se bavil s plzeňskými trenéry o tom, co od vás očekávají?
Ano, s trenéry jsem se bavil. Očekávají ode mě střelbu z dálky, abych byl aktivní jeden na jednoho a samozřejmě si zastal také svoji práci v obraně. S tím jsem naprosto ztotožněný. V Plzni jsou výborné podmínky, na to se velmi těším.

Minulou sezonu jste začal v rumunském klubu CSM Fagaras. Jaká to byla zkušenost?
Největší rozdíl je v tom, že v Rumunsku jsou všechny kluby profesionální. Mohli jsme trénovat dvakrát denně. Házená je tam určitě tvrdší, možná i rychlejší. Kvůli koroně to byla specifická sezona, od začátku jsme hráli turnajovým způsobem, dost takticky. Hráči jsou v rumunské lize obecně vyšší, velmi dobře fyzicky připravení a víc střelecky disponovaní než na Slovensku nebo v Česku. Myslím, že je to i vyrovnanější liga, klidně se mohlo stát, že třetí prohrál s posledním, každý zápas byl náročný. Kvůli koronaviru však kluby musely krátit rozpočty a proto jsem musel tohle angažmá ukončit.

Jste členem slovenské reprezentace, je pro vás velkou motivací zahrát si příští rok na evropském šampionátu doma v Bratislavě?
Čas už se krátí a já bych byl moc rád v nominaci. Dělám pro to všechno. Možná to zní jako klišé, ale pro mě je opravdu velká čest obléci reprezentační dres. Navíc se turnaj koná na Slovensku, o to je motivace ještě větší. Do každé sezony jdu s tím, abych byl stále lepší a lepší hráč.

Házenou budete hrát v Plzni, proslulé skvělým pivem. Ale vy ho nepijete, je to tak?
Je to pravda. Není to jen kvůli životosprávě, jednoduše mi pivo nechutná. Záleží mi na tom, co jím, co piji, kolik toho naspím, protože to všechno ovlivňuje výkon. Ale od té doby, co jsem v Čechách, mi spoluhráči říkají, že mě pivo pít naučí. No, zatím se to nikomu nepodařilo... (smích) Ale uvidíme, co není, může být.

Má za sebou premiérovou sezonu v roli hlavního trenéra. A hned s házenkáři Talent týmu Plzeňského kraje slavil titul, už pátý za posledních osm let. Bývalý skvělý gólman Petr Štochl k němu mužstvo dovedl společně s Jiřím Hynkem, dalším někdejším reprezentantem, přičemž oba měli na lavičce stejné pravomoci. V play off Talent postupně vyřadil Kopřivnici, pražskou Duklu a ve finále, stejně jako předloni, odehrál nádhernou pětizápasovou sérii s Karvinou.

Rozhodla až poslední bitva na severu Moravy, kde Plzeň vyhrála 27:23. „Když jsme tým loni přebírali, začali jsme také určité věci měnit. Je to dlouhodobější proces, snažíme se hráčům přehodit vnímání házené, upravit systémy, kombinace. K dokonalosti je ještě hodně práce. O to víc mě těší, že i tak jsme dosáhli až na titul,“ říká pětačtyřicetiletý Petr Štochl. S Plzní slavil titul už jako hráč (1998), před dvěma lety pak v roli asistenta hlavního trenéra Michala Tonara. Teď si užívá další triumf.

Dají se vaše tituly nějak porovnat? Je to v roli hlavního kouče jiné?
Určitě, člověk cítí větší zodpovědnost. S Jirkou Hynkem jsme v hale i u videa strávili spoustu času, každý den se naší práci věnovali. Oproti hráčské éře cítím, že jsem do toho víc vtažený. My musíme vymyslet taktiku, kterou se chceme prezentovat. Hráči do pak musí předvést na hřišti, ale to udělají jen tehdy, pokud budou věřit, že to, co jim říkáme, má nějaký smysl. Což není snadné, máme se pořád co učit. Já po finále říkal, že nejvíce chyb jsem viděl u sebe... Za tím si stojím.

V čem jste třeba pochybil?
Obecně se dá říci, že příliš spadávám během zápasu do emocí, žiji s mančaftem. Ale je opravdu důležité zachovat si určitý odstup. Nesmíte spadnout do toho, že jste zároveň fanoušek svého týmu. Pak vám některé věci, především reakce soupeře, na hřišti unikají. Proto už mám u sebe na lavičce papírky, zápisníček. Začal jsem si zapisovat věci, abych byl víc soustředěný. Učím se pořád. Je to dané i tím, že s Jirkou jsme oba také jako hráči byli emotivní a teď si musíme zvykat na něco jiného.

I tak sezona dopadla nadmíru dobře.
Je to krásné. Ale jak jsem říkal, herní projev je třeba ještě výrazně upravit směrem k tomu, co chceme. Všichni viděli, že to nebyla nějaká suverénní cesta ke zlatu. Semifinále i finále jsme odehráli na pět zápasů, čtvrtfinále na čtyři. Před kluky smekám, jak ty klíčové okamžiky zvládli. Zároveň vím, že příští rok to bude ještě těžší, protože soupeři rostou a obrovsky se zlepšují. Mně se moc líbila Dukla, myslím si, že v play off letos podávala nejlepší výkony ze všech.

Nakonec jste finále rozhodli v pátém utkání v Karviné. Přitom pár dnů předtím jste doma ztratili téměř vyhraný zápas, soupeř sérii srovnal a doma mohl rozhodnout. Jak těžké bylo tým znovu zvednout?
Den po tom domácím utkání jsme klukům dali úplné volno, aby si odpočinuli od házené, byli s rodinami. A už na dalším tréninku jsem cítil, že jsou všichni naladění správně. My trenéři jsme byli přesvědčení, že poslední dva zápasy už jsme byli lepší. Bylo to jen o nás, jak se k tomu postavíme. Věřil jsem, že jestli v Karviné odehrajeme dobrý zápas, páté finále zvládneme. A to se povedlo.

Jedna zajímavost. Poslední zápas v Karviné byl zároveň jediný v play off venku, který jste vyhráli v normální hrací době. Předtím v Kopřivnici, v Praze na Dukle i v Karviné jste uspěli až v sedmimetrovém rozstřelu.
Však jsem si také po finále vyslechl, že jsme Karvinou vlastně dokázali porazit jen jednou. Stejně jako před dvěma lety, kdy jsme o titulu proti stejnému soupeři rozhodli v sedmičkách. Já tedy nesouhlasím. My jsme ty zápasy prostě vyhráli! Jestli je to v normální hrací době, v prodloužení nebo na sedmičky, není podstatné. Takhle jsou pravidla daná, sedmičky jsou součástí play off. Stejně jako jsou v zápase taktické věci, například hra sedm na šest, tohle je další herní situace. A to, že jsme vyhráli všechny série sedmiček, není náhoda. Poctivě jsme je trénovali. Bylo určeno osm hráčů, z nich jsme pak vybírali pět exekutorů. A také naši gólmani se na střelce soupeře pečlivě připravovali.

Vzpomněl jste si v Karviné i na to, že právě tam jste před 23 lety vyhrál svůj první mistrovský titul?
Samozřejmě. Byl jsem u toho já, můj brácha Honza i Áda Blecha, který tehdy finálovou sérii svým gólem rozhodl. Teď jsme všichni tři jeli do Karviné a říkali si, že by bylo moc fajn znovu si odvézt zlato. Jsem strašně rád, že se to povedlo.

Letos jste vynechali účast v evropských pohárech. Vrátíte se teď do nich?
Chceme. Letos to bylo složité, nikdo nevěděl, jak se bude kvůli covidu hrát, za jakých podmínek. Na podzim už si poháry chceme vyzkoušet. Liga mistrů ani Evropská liga reálné nejsou, ty jsou pro nás nedosažitelné i co se týká podmínek, zázemí, haly. Ale vzniká ještě třetí soutěž EHF European Cup, do které se přihlásíme. Mezinárodní konfrontaci potřebujeme, abychom se posunuli zase o kousek dál. I přípravné zápasy před novou sezonou plánujeme tak, že se utkáme především se zahraničními soupeři.

V současném kádru hokejové Škody Plzeň nenajdete většího sběratele trofejí. Obránce Dominik Graňák je českým šampionem s pražsku Slavií (2003), švédskou nejvyšší soutěž ovládl s Färjestadem v roce 2009 a hned dvakrát zvedal nad hlavu Gagarinův pohár pro vítěze KHL jako hráč Dynama Moskva, v letech 2012 a 2013.

Teď si sedmatřicetiletý Graňák, který před devíti lety se slovenskou reprezentací vybojoval také stříbrné medaile na mistrovství světa, vyzkouší angažmá v Plzni. „Měl jsem i jiné možnosti. Ale když jsem si prohlédl sestavu, v Plzni mi to dávalo největší smysl. Líbí se mi, jakým hokejem se škodovka prezentuje v posledních sezonách. A doufám, že tohle spojení bude prospěšné pro obě strany,“ svěřil se trenčínský odchovanec Graňák, který si českou extraligu zahrál také za Hradec Králové a Karlovy Vary.

Přicházíte do týmu, kde budete nejstarším hráčem, Plzeň má hodně nízký věkový průměr.
Být tady nejstarší není nic zvláštního. A já jsem rád v tak mladém kolektivu, motivuje mě to stále se posouvat. A sám se starý určitě necítím. Ale každý rok musím v přípravě něco měnit, protože hokej se stále mění. A správným směrem.

V čem nejvíce?
Je rychlejší, atletičtější. Už není tolik silový a tvrdý, také pravidla v současnosti přejí technickým, šikovným a rychlým hráčům. Je to dobře, myslím, že i fanouškům se taková hra líbí více.

S plzeňským týmem jste absolvoval na konci května soustředění na Šumavě, jinak se už roky v létě připravujete individuálně. Vyhovuje vám to?
Určitě ano. Za ty roky víte, co vaše tělo potřebuje. Při individuální přípravě to máte jeden trenér na jednoho hráče. To dává jiné možnosti, než když trenéři mají dvacet hráčů a není možné úplně pokrýt potřeby každého z nich do úplného detailu, i když dělají maximum, co se dá. V tom je asi největší rozdíl.

Ale aby si hráč a individuální kouč sedli, to chce také čas, že?
Je to proces. Já dám velmi na to, jak na mě ten člověk působí jako osobnost. Jsou mi bližší lidé, kteří nejsou až takoví extroverti a nedávají najevo tolik sebevědomí. Že mají i míru sebereflexe, což Martin Sobota, můj kouč, jednoznačně splňuje. Je to bývalý hokejista, zná potřeby a pocity hráče. A podobně na mě působí i Honza Snopek, kondiční kouč Plzně. Vidím, jak hraje Plzeň poslední sezony a je to i jeho velká zásluha. Problém s s fyzickou přípravou tady rozhodně není, kluci jsou připravení velmi dobře. A co jsem na Šumavě tým poznal, většina kluků vypadá skromně a pracovitě, tak je to správné.

Od vás budou trenéři očekávat, že budete tak trochu i jejich mentorem. Jste na to připravený?
Chápu, že se to ode mě očekává. Na druhé straně, nejsem úplně typ, který by se v takové úloze viděl. Ano, hokej hraji dlouho a podařilo se mi být součástí úspěšných týmů v různých ligách. To přináší i zodpovědnost. Ale nevyžaduji, aby mě někdo poslouchal. Neberu, že starší má mít větší privilegia než mladší.

Ale když bude potřeba, slovo v kabině si vezmete?
Především chci říci, že i když je tady mladý tým, ještě to neznamená, že bude na ledě působit nezkušeně. Když budu umět pomoci, rád to udělám. Ale že bych někoho přesvědčoval o své pravdě, to ne.

Jak se vám proti Plzni v minulosti vlastně hrálo?
Moc utkání jsem proti ní nevyhrál. Ale ty zápasy jsem měl rád, přestože byly fyzicky velmi náročné. Vždycky se hrál hokej. Plzeň má styl, že do toho šedesát minut jde naplno, je to nahoru dolů. Člověk musel být připravený. To se mi líbilo. V extralize je i pár týmů, kde předem víte, že se musíte na ledě vyrovnat s tím, že mezi modrou a červenou čárou narazíte na pět soupeřů. V Plzni jsou i obránci tlačení do toho, aby puky nezahazovali, tvořili. Doufám, že v tom budeme pokračovat.

Narodil jste se sice v Havířově, ale s rodiči vyrůstal v Trenčíně. Máte v klukovských vzpomínkách finále federální ligy mezi Duklou a Plzní v roce 1992?
Samozřejmě! S otcem jsme bydleli padesát metrů od stadionu, na ligu chodili velmi často. Ve městě to byl jasně sport číslo jedna. A to finále bylo velkým svátkem. Zrovna na něj mě ale táta nevzal, byl jsem malý kluk a on měl trochu obavy o mou bezpečnost. Sedělo se na schodech, fanoušci viseli pod střechou, po městě se šuškalo, že může někdo nahlásit i bombu. Díval jsem se v televizi. Pro Duklu to dopadlo dobře, slavila titul. A já jsem rád, že jsem si později mohl v klubu či reprezentaci zahrát s takovými borci, jakými byli Žigo Pálffy, Róbert Petrovický, Braňo Jánoš a další.

Těžkou tranzitní dopravu nad 12 tun chtějí omezit Všeruby u Domažlic nedaleko od hranice s Německem. Městys podal na radnici v Domažlicích, na obci s rozšířenou působností, žádost o stanovení místní úpravy, tedy o instalaci zákazových značek. Od příštího roku očekává kvůli zpoplatnění silnic první třídy dvojnásobný růst kamionové dopravy až na 2000 aut denně. Informoval o tom starosta Všerub Václav Bernard (za STAN). Kvůli kamionům tam podle něj ubývá stálých obyvatel i turistů.